Článek
Truman Duncan k práci na železnici odmalička tak trochu směřoval. Jeho otec i dědeček byli železničáři a on nakonec zakotvil v areálu společnosti Gunderson Southwest v texaském Cleburne, kde se opravovaly a renovovaly nákladní vagony. V červnu 2006 mu bylo šestatřicet let. Měl rodinu, práci, kterou dobře znal, a rozhodně nemohl tušit, že se jednoho nedělního rána bude právě na tomto místě rozhodovat o tom, zda vůbec přežije cestu do nemocnice.
Nehoda se stala 25. června krátce před osmou hodinou ráno. První zprávy nebyly v popisu jejího průběhu úplně jednotné. Policejní zpráva pracovala s možností, že Duncan přecházel koleje, případně že z jedoucího vozu spadl. On sám později popsal druhou variantu. Jel na přední části nákladního vagonu, který se pohyboval směrem k místu opravy. Ztratil rovnováhu a spadl před něj.
Vagon sice nejel závratnou rychlostí, jenže Duncan byl přímo před ním. Zkoušel před ním couvat a současně se udržet na nohou. Několik okamžiků se mu to dařilo, jenže jen krátce. Vůz ho dostihl, srazil a vtáhl pod sebe.
O několik let později říkal, že mu vagon připadal jako nějaké monstrum, které ho pod sebe neustále táhne a proti kterému nemá šanci. Nezastavil se hned. Duncan byl pod ním vlečen asi 23 metrů. Když se vůz konečně zastavil, stále žil a byl při vědomí. Spodní část těla však měl zaklíněnou mezi koly a dalšími součástmi podvozku. Jedna noha byla podle jeho pozdějšího vyprávění spojená s tělem už jen svalem.
Telefon, který měl pořád u sebe
Zranění byla tak vážná, že Duncan nabyl dojmu, že ho vagon doslova přeřízl vejpůl. Nejdřív cítil velmi silnou bolest, potom ale podle něj začala ustupovat. Tělo zřejmě reagovalo na těžké trauma, adrenalin proudil v žilách a on se mezitím snažil přijít na to, co udělat. V tu chvíli si vzpomněl na mobilní telefon, který měl připnutý u pasu.
Telefonát na tísňovou linku se stal nejznámější částí celého příběhu, protože se zachovala jeho nahrávka a už několik dní po nehodě z ní citovala americká média. Na rozdíl od řady historek, které se po internetu šíří v různě přikrášlených verzích, tedy víme poměrně přesně, co Duncan operátorce řekl.
Oznámil, že potřebuje pomoc a vrtulník CareFlite. Myslel si, že je „rozříznutý vejpůl“. Operátorka se ho zeptala, zda někoho přejel vlak. Duncan jí odpověděl, že jeho. Potom dodal, že zřejmě začíná upadat do šoku a že by si měli pospíšit, protože má pocit, že každou chvíli omdlí.
Na tom hovoru je možná nejvíce překvapující právě jeho věcnost. Duncan samozřejmě nebyl v klidu. Ležel těžce zraněný pod vagonem a dobře věděl, že může zemřít. Přesto dokázal říct, kde se nachází, co se stalo a jakou pomoc potřebuje.
Později vysvětloval, že se snažil hlavně neztratit vědomí. V hlavě mu běželo, že pokud tam bude jen ležet, dříve nebo později zemře. Dokud ale dokáže mluvit a dostat k sobě pomoc, pořád má nějakou šanci.
Záchranáři nevěděli, kde přesně leží
Samotným telefonátem Duncan ale vyhráno neměl. Areál Gunderson Southwest byl rozsáhlý a policisté s hasiči, kteří dorazili krátce po osmé hodině, ho nejprve museli najít. Podle dobové zprávy se u vstupu setkali s pracovníkem ostrahy, který v tu chvíli o nehodě ještě nevěděl.
Když se záchranáři k Duncanovi dostali, bylo jasné, že ho nemohou jednoduše vytáhnout. Jedna noha byla sevřená mezi ocelovým kolem a brzdovým mechanismem, druhá mezi částmi kola a nápravy. Nad ním stál těžký nákladní vagon a jakýkoli nepromyšlený pohyb mohl situaci ještě zhoršit.
Hasiči proto vůz zajistili dřevěnými bloky a pod nápravu umístili speciální pneumatický vak. Jeho postupným nafukováním dokázali vagon zvednout o několik centimetrů. Teprve potom se mohli pokusit Duncana uvolnit.
Celá záchranná akce trvala přibližně hodinu. Situace byla natolik vážná, že z nemocnice Harris Methodist ve Fort Worthu už mezitím vzlétl chirurgický tým. Lékaři měli zasáhnout přímo na místě, pokud by hasiči nedokázali muže vyprostit. Nakonec se jim to podařilo a chirurgové se mohli vrátit. Duncana následně transportoval vrtulník CareFlite do nemocnice ve Fort Worthu.
Stihnul zavolat i domů a požádat později i o cigaretu
Duncan během čekání nevolal jen na tísňovou linku. Spojil se také se svou rodinou. O tomto telefonátu později říkal, že pro něj byl v jistém smyslu horší než hovor s operátorkou. Jakmile začal mluvit s blízkými, dostavily se emoce, které se do té doby snažil držet stranou. Hovor proto ukončil, odložil telefon a soustředil se na to, aby vydržel do příjezdu záchranářů.
Reportér NBC Scott Gordon, který se s Duncanem později setkal, zaznamenal ještě jeden poněkud bizarní detail. Během čekání měl Duncan požádat své kolegy o vodu a cigaretu. Vzhledem k tomu, co se mu právě stalo, to působilo téměř nepochopitelně. Zároveň to ale ukazuje, že po část doby zůstával schopný komunikovat s lidmi kolem sebe.
Krátce po nehodě přitom vůbec nebylo jasné, zda bude mít jeho příběh dobrý konec. Dobové zprávy uváděly, že leží v nemocnici v kritickém stavu. Úřady tehdy potvrzovaly oboustrannou amputaci, podrobnější informace nemocnice kvůli ochraně soukromí nezveřejňovala.
Čtyři měsíce v nemocnici
Rozsah Duncanových zranění byl obrovský. Reportér Scott Gordon později napsal, že ocelové kolo vagonu mu amputovalo nohy a část pánve. Duncan strávil v nemocnici čtyři měsíce a jeden den a během této doby podstoupil 23 operací. Jeho stav byl zpočátku tak špatný, že ani rodina příliš nevěřila, že se z nemocnice vrátí domů. Jeho sedmnáctiletý syn se s ním podle Gordona dokonce přišel rozloučit.
Duncan však přežil. Tím pro něj samozřejmě nic nekončilo. Musel si zvyknout na život bez nohou, na vozík a na omezení, která před nehodou vůbec neznal. Z člověka vykonávajícího fyzickou práci na železnici se během jediného rána stal těžce postižený muž.
Když se s ním novináři setkali s odstupem několika let, nežil ale zdaleka tak pasivně, jak by se vzhledem k jeho zraněním dalo čekat. Scott Gordon v roce 2008 psal, že Duncan stále sám sekal trávník, plaval, hrál s dětmi fotbal a dokonce si doma postavil terasu. A vrátil se také do práce.
Nemohl samozřejmě pokračovat ve stejné činnosti jako před nehodou, dostal proto kancelářské místo. Pozoruhodné je, že šlo o práci ve stejném železničním areálu v Cleburne, kde v červnu 2006 spadl pod vagon.
„Kdybych tam jen ležel, zemřel bych“
V lednu 2009 se Duncan ke své nehodě podrobněji vrátil v rozhovoru pro ABC News. Od onoho rána tehdy uplynuly více než dva roky a dokázal už popisovat i okamžiky, kdy ležel pod vozem.
Nesnažil se přitom tvrdit, že bolest necítil nebo že neměl strach. Naopak. Vzpomínal na velmi silnou bolest i na vědomí toho, v jak špatné situaci se ocitl. Zároveň ale popisoval zvláštní soustředění, které přišlo ve chvíli, kdy pochopil, že se musí sám nějak přičinit o svou záchranu. Věděl, že pokud zůstane ležet a postupně ztratí vědomí, může tam zemřít. Proto se snažil vydržet vzhůru a dostat k sobě záchranáře. Právě tehdy si vzpomněl na telefon.
Jeho přežití samozřejmě nelze připsat jen síle vůle. Bez rychlého zásahu hasičů, leteckého transportu, operací a následné nemocniční péče by tak rozsáhlá zranění jen těžko zvládl. On sám ale udělal to nejdůležitější, co v prvních minutách mohl. Dokud ještě dokázal mluvit a ovládat telefon, přivolal si pomoc.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://ble-t.org/news/rail-worker-calls-911-for-help-after-train-severs-both-his-legs
https://gordongabs.wordpress.com/2008/09/20/trumans-story/
https://www.oprah.com/own-miracle-detectives/miracle-detectives-the-miracle-man
https://www.nbcnews.com/id/wbna13607919
https://abcnews.com/2020/story?id=6708240
https://www.news24.com/man-cut-in-two-by-train-20060629
