Článek
V Brazílii chtěli v 50. letech vyšlechtit včely, které by dávaly víc medu. Nic zvláštního, podobné pokusy se dělaly i jinde. Jenže v roce 1957 jim část pokusných včel uletěla. A nebyly to zrovna včely, které by člověk chtěl mít někde za domem. Jejich potomci se postupně rozšířili přes velkou část Jižní a Střední Ameriky, dostali se až do Spojených států a vysloužili si přezdívku zabijácké včely. Zní to trochu přehnaně, ale úplně bezdůvodně jim lidé takhle říkat nezačali.
Včely z Evropy měly v Brazílii problém
Brazilské včelařství se v polovině minulého století potýkalo s něčím, co by asi nikoho příliš nepřekvapilo. Včelám dovezeným z Evropy se v některých tropických oblastech nedařilo tak dobře, jak by si jejich chovatelé představovali. Medu bylo méně, než se očekávalo, a tak se hledalo nějaké řešení.
Do věci se vložil genetik Warwick Estevam Kerr. Napadlo ho, že by mohlo pomoci křížení evropských včel s těmi africkými. Ty byly na horké podnebí zvyklé a v místních podmínkách by mohly být úspěšnější. V roce 1956 proto přivezl z Afriky několik desítek včelích královen. Šlo o včely z populace dnes označované jako Apis mellifera scutellata.
Jenže africké včely měly jednu nepříjemnou vlastnost. Byly mnohem ochotnější pustit se do obrany svého hnízda. Ne že by evropské včely byly nějaké mírumilovné potvůrky, které si nechají všechno líbit. Kdo někdy nešikovně zasáhl do včelstva, ví svoje. U těch afrických ale mohla být reakce podstatně prudší.
Kerr o tom věděl. Ostatně právě proto měly včely zůstat v kontrolovaném chovu. Chtěl vybírat vhodné potomstvo, ne vypustit africké včely do brazilské přírody. Jenže přesně to se nakonec stalo.
Afrikanizované včely
Stačilo odstranit zábrany
V roce 1957 byly ve výzkumném zařízení poblíž města Rio Claro odstraněny zábrany, které bránily včelím královnám opustit úly. Jak přesně k tomu došlo, se dnes vypráví v několika verzích. Podle jedné je odstranil pracovník, který se domníval, že včelám překážejí. Jiné popisy nejsou tak konkrétní. Každopádně se část chovaných včel vyrojila a zmizela v okolní krajině. Obvykle se uvádí 26 uniklých rojů.
To číslo samo o sobě nevypadá nijak hrozivě. V Brazílii už tehdy žilo obrovské množství včel, tak co by mohlo změnit nějakých 26 rojů? Jenže tyhle včely měly pro místní podmínky velmi dobré předpoklady. Začaly se množit a křížit s evropskými včelami, které už v Jižní Americe žily. Vznikaly tak populace, kterým se později začalo říkat afrikanizované včely. A dařilo se jim.
Afrikanizované včely mají poměrně silný sklon k rojení. Když se kolonie rozroste, její část se může oddělit a založit nové hnízdo. To samozřejmě dělají i evropské včely, jenže u těch afrického původu bývá rojení častější. Navíc dokážou opustit celé hnízdo, pokud jim přestanou vyhovovat podmínky. Třeba když je nedostatek potravy nebo je stanoviště příliš rušené. A tak se postupně posouvaly dál od místa původního úniku.
Nejdřív se rozšířily po Brazílii, jenže tam samozřejmě nezůstaly. Postupně se objevovaly v dalších jihoamerických zemích, dostaly se přes Střední Ameriku do Mexika a nakonec dorazily i do Spojených států. V roce 1990 byl jejich výskyt potvrzen v Texasu.
Od útěku z brazilského výzkumného chovu tehdy uplynulo 33 let. Za tu dobu se včely dostaly o tisíce kilometrů dál. A přitom k tomu nepotřebovaly žádnou pomoc člověka. Prostě se rojily, zakládaly nová hnízda a jejich potomci se posouvali dál. Zastavit jejich šíření se nepodařilo.
Zabijáckou včelu byste nejspíš ani nepoznali
Člověk by možná čekal, že včela s takovou pověstí bude vypadat nějak hrozivě. Třeba bude větší, bude mít nápadně dlouhé žihadlo nebo něco podobného. Jenže kdepak. Afrikanizovaná včela vypadá skoro stejně jako ta, kterou běžně potkáváme u nás na zahradě.
Dokonce bývá o něco menší. Jenže ten rozdíl je tak nepatrný, že si ho pouhým okem sotva všimneme. Kdybychom měli obě včely vedle sebe, nejspíš bychom jen hádali, která je která. Ani odborník je nedokáže spolehlivě určit jen podle letmého pohledu. K tomu už je potřeba podrobnější vyšetření.
Ani jejich žihadlo není nějaká zvláštní zbraň. Jed afrikanizované včely není podstatně silnější než jed evropské včely medonosné. Když člověka bodne jedna, dopadne to většinou podobně, jako kdyby ho bodla včela u nás. Tak odkud se tedy vzala ta děsivá pověst?
Především z jejich chování při obraně hnízda. U běžného evropského včelstva může na vyrušení reagovat jen několik dělnic. Afrikanizované včely ale někdy vyrazí proti narušiteli v mnohem větším počtu. A reagují i na podněty, které by jiné včelstvo nechaly relativně klidným. Třeba na vibrace sekačky.
Člověk seká trávu, přiblíží se ke starému stromu a najednou se kolem něj objeví desítky včel. Během chvíle jich mohou být stovky. Než si vůbec uvědomí, co se děje, dostane první žihadla. A útěkem to nemusí okamžitě skončit.
Afrikanizované včely dokážou člověka pronásledovat i několik set metrů. V tom je jejich obrana zvlášť nepříjemná. Nestačí odběhnout pár kroků a čekat, že se vrátí do úlu. Mimochodem, schovat se před nimi pod vodu není dobrý nápad. Včely totiž nemusí hned odletět. Mohou ještě nějakou dobu kroužit nad hladinou, takže jakmile člověk vystrčí hlavu, má je zase kolem sebe. Mnohem lepší je utéct někam dovnitř, třeba do domu nebo do auta, a zavřít za sebou.
Odlišit je od běžných evropských včel není na první pohled snadné
Proč jsou vlastně tak vzteklé?
Ono to má docela jednoduchý důvod. Africké včely žily po dlouhé generace v trochu jiných podmínkách než jejich evropské příbuzné. A rozhodně neměly klid. Na jejich hnízda si dělala zálusk nejrůznější zvířata, některá kvůli medu, jiná kvůli larvám. Včely se jim musely nějak ubránit.
Když se nad tím člověk zamyslí, dává to smysl. Včelstvo, které se při napadení pořádně bránilo, mělo větší šanci, že o své hnízdo nepřijde. To, které se bránilo málo, mohlo snadno skončit bez zásob i bez potomstva.
Postupně se tak u některých afrických populací prosadila mnohem prudší obranná reakce. Což se jim doma v Africe hodilo. Jenže když se jejich potomci dostali do Ameriky, přivezli si tuhle vlastnost s sebou.
Takové chování se postupně prosazovalo. Neznamená to, že každá africká včela automaticky napadne všechno, co se pohne. To by ostatně ani nedávalo smysl. Včely potřebují sbírat potravu, a kdyby neustále útočily na všechno kolem, mnoho by toho nenasbíraly. Jenže když jde o hnízdo, je to jiné.
A člověk ani nemusí vědět, že nějaké hnízdo narušuje. Afrikanizované včely si mohou vybrat dutinu stromu, prostor ve zdi, opuštěnou kůlnu nebo třeba starou pneumatiku. Zkrátka místo, které jim připadá vhodné. Někdy se usadí i tam, kde by je nikdo nehledal. Pak stačí, aby se někdo pustil do úklidu zahrady nebo začal odstraňovat staré harampádí. A má problém.
Když člověka pobodají stovky včel
Označení zabijácké včely se začalo používat hlavně kvůli případům, při kterých lidé po útoku zemřeli. Takové události byly zaznamenány v Brazílii, Mexiku i Spojených státech. Někdy šlo o lidi, kteří nevědomky narušili hnízdo, jindy o pracovníky při údržbě pozemků. Zvlášť špatně mohou dopadnout lidé, kteří nemohou rychle utíkat. Starší člověk, malé dítě nebo někdo s omezenou pohyblivostí. A také zvířata.
Přitom nejde jen o alergii na včelí jed. Ta je samozřejmě nebezpečná sama o sobě a u citlivého člověka může i jediné žihadlo vyvolat život ohrožující reakci. Při stovkách žihadel ale nastává ještě jiný problém. Do těla se dostane velké množství jedu, který může poškodit svaly, ledviny a další orgány. A to i u člověka, který žádnou alergii nemá.
Neznamená to samozřejmě, že každé setkání s afrikanizovanými včelami skončí tragédií. Většina lidí, kteří kolem nich projdou nebo je potkají na květinách, si jich ani nevšimne. Nebezpečí vzniká hlavně tehdy, když se včely rozhodnou bránit své hnízdo.
Afrikanizované včely jsou vznětlivější, více se rojí a více si hlídají hnízdo
Amerika čekala invazi. Jenže včely narazily na zimu
V 70. a 80. letech se o zabijáckých včelách hodně mluvilo. Zvlášť ve Spojených státech, kam se postupně blížily. Noviny přinášely zprávy o jejich útocích, vznikaly televizní reportáže a samozřejmě také filmy. V roce 1978 měl premiéru horor The Swarm (Roj), ve kterém se obrovská hejna vraždících včel stala hrozbou pro celé oblasti. Film byl pořádně přehnaný, ale k šíření strachu určitě přispěl.
Někteří lidé tehdy očekávali, že se afrikanizované včely postupně dostanou až na sever Spojených států a do Kanady. Jenže to se nestalo. Ukázalo se, že jim příliš nesvědčí chladné podnebí. V tropech mohou využívat potravu po značnou část roku, zatímco v severnějších oblastech musí přečkat dlouhé zimy. A to jim dělá potíže. A tak se v USA zabydlely hlavně na jihu, kde jsou zimy mírnější. Objevit se sice mohou i severněji, ale přežít tam dlouhodobě už je pro ně mnohem těžší. Zima jim zkrátka nesvědčí. A čím déle trvá, tím větší problém mají.
Zajímavé je, že ani samotné afrikanizované včely nejsou všude stejné. Pořád se totiž kříží s evropskými včelami, na které při svém šíření narazily. Někde tak mají více afrických předků, jinde se v jejich genetické výbavě výrazněji projevují ti evropští. A právě odtud pochází i označení afrikanizované včely. Nejde už o původní africké včely, které Kerr přivezl do Brazílie, ale o jejich potomky, kteří se mezitím pořádně promíchali s místními populacemi.
Někteří včelaři s nimi pracují dodnes
Člověk by čekal, že se všichni budou snažit afrikanizovaných včel zbavit. Jenže v některých částech Latinské Ameriky je včelaři normálně chovají. Mají totiž i dobré vlastnosti.
Dokážou se velmi dobře přizpůsobit tropickému prostředí, jsou aktivní při sběru potravy a mohou produkovat slušné množství medu. Problém je samozřejmě v jejich obranném chování. Práce s nimi vyžaduje zkušenosti, vhodné ochranné vybavení a především rozumné umístění úlů. V hustě obydlené oblasti by takové včelstvo mohlo představovat značné riziko.
Někteří chovatelé se také snaží ovlivňovat temperament včelstev výměnou královen a výběrem klidnějších linií. Takže včely, které se kdysi rozšířily kvůli neúspěšně zabezpečenému šlechtitelskému pokusu, dnes na mnoha místech skutečně slouží k produkci medu. Což byl vlastně původní záměr celého projektu. Jen asi trochu jiným způsobem, než si Warwick Kerr představoval.
Warwick Kerr se později stal uznávaným brazilským vědcem. Jeho práce se zdaleka netýkala jen včel a rozhodně by nebylo spravedlivé hodnotit celý jeho život podle jediné události. Přesto se právě s ní jeho jméno často spojuje. A není divu. Jen málokterý šlechtitelský pokus měl tak rozsáhlé následky.
Afrikanizované včely nejsou žádná geneticky vytvořená monstra s mimořádně silným jedem. Jen včely, které se dostaly na nový kontinent, našly tam výborné podmínky a začaly dělat to, co jim po tisíce generací pomáhalo přežít. Bránit své hnízdo. Někdy až příliš důkladně.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://zoomagazin.cz/zabijacke-vcely-experiment-ktery-se-nevyvedl/
https://extension.usu.edu/planthealth/research/africanized-honey-bee
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie_priroda/zabijacke-vcely-nejsou-moc-chytre_200911190000_jsuchomel
https://www.nhm.ac.uk/discover/killer-bees-a-deadly-swarm.html
https://cs.alegsaonline.com/art/1281
https://www.buttemosquito.com/africanized-honey-bees
https://www.sandiego.gov/fire/community-outreach/safety-tips/africanized-honey-bees
