Zákaz vstupu za nepříjemné otázky od novináře? To, co by bývalo skandálem, se pomalu stává normou

Ještě před několika lety by zpráva o tom, že novinář nesmí na tiskovou konferenci nebo dostal zákaz vstupu do budovy parlamentu, vyvolala hlasitou debatu. Dnes podobných případů přibývá tolik, že jeden snadno překryje druhý. Někde jde o několikahodinový spor o akreditaci, jinde o zákaz trvající i týdny či dokonce měsíce. A v některých případech politici už ani příliš neskrývají, že jim vadí především to, jak o nich dané médium informuje.

Neznamená to, že novinář stojí nad pravidly. Nemůže vtrhnout do soukromé kanceláře, ignorovat bezpečnostní pokyny nebo si vynucovat rozhovor za každou cenu. Politik má právo rozhovor odmítnout stejně jako kdokoliv jiný. Ve veřejné funkci ale současně musí počítat s tím, že bude čelit otázkám, které mu nejsou příjemné. Právě v tom totiž spočívá jedna ze základních rolí novinářů. A hranice mezi vymáháním pravidel a zbavováním se nepohodlných novinářů může být někdy překvapivě tenká.

Jeden z nejčerstvějších českých případů se týká reportéra Seznam Zpráv Lukáše Valáška. V červenci 2026 ve Sněmovně natáčel poslance SPD Radima Fialu a ptal se ho na nejasnosti týkající se jeho majetku a podnikání. Rozhovor probíhal za pochodu sněmovními chodbami a Fiala se jej pokoušel ukončit (nebo spíše z něj doslova utéct).

Problém má ještě jednu rovinu. Valášek natáčel v prostoru, kde podle sněmovních pravidel novináři pořizovat obrazový záznam nesmějí. Sněmovna později uvedla, že pravidla závažně porušil a pokračoval v natáčení i poté, co poslanec oznámil, že už rozhovor poskytovat nebude.

Když však Valášek v září požádal o další jednorázovou akreditaci, zjistil, že mu nebude umožněn vstup až do konce října. Ředitelka odboru médií a marketingu Gabriela Pavlíčková následně potvrdila, že vedení Sněmovny rozhodlo o tříměsíčním zákazu. Mluvčí Sněmovny Martina Lustigová věc přitom popsala mírně odlišně - podle ní nešlo o odebrání akreditace, ale o nevyhovění nové žádosti o jednorázový vstup.

Podstatná je ještě jedna věc. Redakce podle svého vyjádření nebyla o sankci v době jejího uložení informována a dozvěděla se o ní až ve chvíli, kdy reportér znovu žádal o vstup.

Samotný případ proto není úplně černobílý. Existovalo pravidlo, které reportér podle Sněmovny porušil, byť ve snaze dostat odpověď na svoji otázku, čemuž se pan Fiala neustále vyhýbal. Zároveň je ale legitimní ptát se, zda je několikaměsíční vyloučení novináře přiměřenou reakcí a zda má být takový postih ukládán způsobem, při němž se o něm dotčený dozví až dodatečně. Navíc to není jediný podobný případ v Česku. Do prostor, kde novináři nesmějí natáčet, odcházel třeba i Tomio Okamura. Když pominu samotnou „trapnost“ takových dětinských úniků, je na místě i otázka, zda je tohle nový přístup politiků k teoreticky nepříjemným otázkám - prostě utéct?

Na konci července 2026 nebyla na tiskovou konferenci ministerstva zahraničí vpuštěna reportérka Deníku N Zdislava Pokorná. Ministerstvo její médium označilo za „alternativní médium a konspirační blog“. Pokorná se přitom předtím opakovaně věnovala kauzám spojeným s Filipem Turkem.

Nebyl to její první problém se vstupem. Už v lednu se nedostala na jiný brífink ministerstva. Tehdy se proti postupu resortu postavili šéfredaktoři deseti českých médií a vyzvali ministerstvo, aby novinářům umožňovalo informovat veřejnost bez selektivního omezování.

Ministr Petr Macinka následně tvrdil, že jeho resort nebude médiím zakazovat účast na tiskových konferencích. O několik měsíců později se však Pokorná na jednu z nich opět nedostala.

A právě tady začíná být problém větší než jeden novinář, jedno ministerstvo nebo jedna politická strana. Jestliže stát pořádá tiskovou konferenci, na které člen vlády vysvětluje své rozhodnutí, nejde jen o jeho setkání s lidmi, které si sám vybral. Novináři tam nejsou především sami za sebe. Ptají se také za lidi, kteří na tiskovou konferenci přijít nemohou. A nepohodlné otázky k takovému setkání prostě patří.

Mnohem ostřeji je dnes podobný spor vidět ve Spojených státech. Už v roce 2025 se administrativa prezidenta Donalda Trumpa dostala do konfliktu s agenturou Associated Press. Důvod byl na první pohled téměř absurdní. AP odmítla ve svém zpravodajství automaticky převzít označení „Gulf of America“ pro Mexický záliv, které prosazoval Trump. Bílý dům následně omezil jejím novinářům přístup k některým prezidentským akcím.

Spor skončil před soudem. Federální soudce Trevor McFadden rozhodl, že vláda nemůže trestat tiskovou agenturu kvůli obsahu jejího zpravodajství. Spor však pokračoval a odvolací soud později připustil větší prostor prezidenta při rozhodování o přístupu do některých kapacitně omezených míst, například Oválné pracovny.

Tím ale konflikt Trumpovy administrativy s médii neskončil. V září 2026 prezident oznámil, že zakáže přístup do Bílého domu novinářům CNN, MS NOW a Politico. Jako důvod veřejně uvedl jejich údajně nepravdivé zpravodajství. Reportérům byly následně deaktivovány vstupní průkazy a skutečně se do areálu nedostali. Dotčená média se obrátila na soud.

Právě zdůvodnění zákazu je důležité. Jiná situace nastává, když novinář poruší bezpečnostní pravidla. Jiná, když je mu přístup odepřen proto, že se politikovi nelíbí jeho zpravodajství. Americký spor tak může být důležitý i daleko za hranicemi Spojených států. Bude se v něm řešit otázka, nakolik může vláda vybírat média, kterým umožní přístup, a zda při tom může rozhodovat podle toho, jak o ní informují.

Podobných příkladů se v posledních letech objevilo více. V Maďarsku byli letos v březnu reportéři nezávislého serveru Telex násilně vyvedeni z veřejné předvolební akce. Committee to Protect Journalists upozornil, že nešlo o izolovaný problém. Nezávislí maďarští novináři měli podle organizací sledujících svobodu médií opakovaně problémy s přístupem na akce, kde vystupovali vrcholní politici.

Ani západní Evropa, kde bych čekal vyspělejší přístup, není podobných sporů ušetřena. Reportéři bez hranic upozorňovali například na problémy s akreditacemi na stranické konference ve Velké Británii. Přístup byl odmítnut novinářům různých médií a různých politických orientací.

Samotné odmítnutí akreditace samozřejmě ještě nedokazuje útok na svobodu tisku. Počet míst může být omezený a existují bezpečnostní důvody, proč nelze každého pustit všude. Rozhodující je něco jiného - podle jakých pravidel se vybírá, kdo dovnitř smí, zda jsou tato pravidla předem známá a zda se používají stejně vůči médiím, která politiky chválí, i vůči těm, která jim kladou nepříjemné otázky.

Bylo by snadné celý problém převést na jednoduchý souboj hodných novinářů se zlými politiky. Tak jednoduché to není.

Novinář má dodržovat pravidla stejně jako ostatní. Pokud tisková konference skončila, nemůže se domáhat pokračování. Pokud je část budovy z bezpečnostních důvodů nepřístupná kamerám, musí s tím počítat. Nemá právo někoho fyzicky blokovat, vstupovat do soukromých prostor nebo porušovat zákony jen proto, že se domnívá, že je jeho otázka důležitá.

Politik rovněž nemusí odpovědět. Může mlčet, může říci, že se k věci vyjadřovat nebude, a může odejít. Mezi právem neodpovědět a právem zabránit novináři v další práci je ale značný rozdíl. Ve chvíli, kdy se zákaz vstupu stane odměnou nebo trestem podle toho, jak příjemné otázky dané médium klade, už nejde pouze o spor politika s reportérem. Důsledkem je omezení informací, které se mohou dostat k veřejnosti. A právě veřejnost - tedy my všichni - je v celé debatě tím, na koho se někdy zapomíná.

Vedle vztahu politiků k médiím se nabízí ještě jedna otázka - nezměnila se také naše očekávání od politiků samotných?

V prosinci 1996 vystoupil ve Sněmovně tehdejší ministr spravedlnosti, místopředseda vlády a předseda ODA Jan Kalvoda. Přiznal, že mu titul JUDr., který používal, ve skutečnosti nepřísluší. Nebyl obviněn z rozsáhlé korupce. Policie u něj neobjevila miliony v krabici. Nešlo o trestný čin, který by otřásal státem. Kalvoda jednoduše řekl, že udělal chybu. A potom oznámil, že rezignuje na funkci ministra a vzdává se poslaneckého mandátu.

Dnešníma očima může být překvapivé už to, že někdo kvůli podobné věci opustil prakticky celou vrcholnou politiku. Není to důkaz, že politici 90. let byli obecně poctivější. Rozhodně nebyli a česká politika té doby měla řadu skandálů. Přesto je Kalvodův případ připomínkou něčeho, co se dnes občas ztrácí - politická odpovědnost není totéž jako odpovědnost trestní.

Politik nemusí být pravomocně odsouzen, aby společnost dospěla k názoru, že určité jednání už není slučitelné s jeho funkcí.

V politice se stále častěji objevuje argument, že dokud nebyl člověk odsouzen soudem, není důvod odcházet. Z právního hlediska je samozřejmě presumpce neviny zásadní. Politická funkce ale není nárok, který člověk ztrácí teprve po pravomocném rozsudku. Ministr, premiér, prezident nebo i řadový poslanec pracuje také s důvěrou veřejnosti.

Ostatně výzkum německých politiků, kterým byla kvůli vyšetřování odebrána imunita, ukázal zajímavou věc - intenzita mediálního pokrytí případu měla měřitelný vliv na pravděpodobnost rezignace. Média tedy nejsou pouze diváky politické odpovědnosti. Mohou být jedním z mechanismů, které ji pomáhají vytvářet. Proto není vztah politiků k novinářům pouze okrajovou otázkou.

Nepříjemný reportér není poruchou demokratického systému. Do určité míry je jeho součástí.

Svoboda médií většinou nezmizí jednoho rána tím, že by vláda oznámila konec nezávislé žurnalistiky, alespoň ne v demokratických zemích. Ten posun bývá nenápadný a pomalý. Jeden novinář nedostane akreditaci. Jiný nesmí na tiskovou konferenci. Dalšímu se zruší vstupní průkaz. Politik přestane odpovídat určitému médiu, protože jej považuje za nepřátelské. Z novinářů se v politických projevech postupně stanou protivníci, aktivisté nebo lháři. Každý jednotlivý případ lze nějak odůvodnit a rádoby racionálně vysvětlit. A my si na to pomalu zvykáme, že to není nic divného.

Reportéři bez hranic ve svém indexu pro rok 2026 upozorňují, že průměrné hodnocení svobody tisku je nejnižší za celých 25 let existence žebříčku. Více než polovina hodnocených zemí se dostala do kategorií, v nichž je situace médií označována za obtížnou nebo velmi vážnou. Česká republika přitom stále patří mezi země, které jsou v tomto srovnání hodnoceny relativně dobře. Proto bychom měli být vůči těmto případům ostražití, abychom nekopírovali stejnou cestu, jako je tomu v jiných, hůře hodnocených zemích.

Politické normy nejsou napsané pouze v zákonech. Existují proto, že určité chování veřejnost, média, politické strany a nakonec i samotní politici považují za nepřijatelné. Pokud se tato hranice posune, zákon se přitom vůbec změnit nemusí.

Politik zjistí, že jednu kauzu přežil. Potom druhou. Média o třetí píší několik dní a veřejnost mezitím začne řešit něco jiného. To, co by před lety znamenalo konec kariéry, může postupně skončit jen několika nepříjemnými titulky. Politikům „tloustne hroší kůže“, maximálně je strana ukryje trochu do pozadí, aby nebyli lidem tolik na očích, než kauza vyšumí.

Stejný mechanismus může fungovat také ve vztahu k novinářům. Když společnost přijme, že politik jednoduše nepustí na tiskovou konferenci médium, které mu vadí, příště už podobný krok nepůsobí tak neobvykle. Hranice se nemusí posunout hned o kilometr. Stačí jen několik centimetrů, zato opakovaně.

Neznamená to, že každá hádka politika s reportérem je útokem na demokracii. Není. Novináři chybují, někdy překračují pravidla a politici mají právo se proti tomu ozvat. Demokratický politik může odmítnout odpovědět na otázku. Může novináře kritizovat. Může požadovat opravu nepravdivé informace a v krajním případě se obrátit na soud. Mnohem citlivější je chvíle, kdy držitel veřejné moci začne rozhodovat o tom, kteří novináři smějí být přítomni podle toho, jak o něm píší.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů a názoru autora:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-reporterovi-seznam-zprav-zakazali-vstup-do-snemovny-po-nataceni-poslance-spd-315964

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-co-vam-na-tom-nedava-smysl-fiala-utikal-pred-otazkami-presto-se-priznal-309820

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-macinkovo-ministerstvo-nepustilo-na-tiskovou-konferenci-novinarku-deniku-n-312159

https://www.reuters.com/world/cnn-ms-now-politico-file-lawsuit-against-trump-administration-over-white-house-2026-09-21/

https://cpj.org/2026/03/hungary-mayor-forcibly-removes-telex-reporters-from-ruling-party-campaign-event/amp/

https://www.mfrr.eu/monitoring-briefing-2026/

https://archiv.hn.cz/c1-897032-j-kalvoda-rezignoval-na-sve-funkce-nebot-neopravnene-uzival-titul-judr

https://rsf.org/en/2026-rsf-index-press-freedom-25-year-low