Zapomenutý hrdina Togo: starý pes, který v aljašské zimě pomáhal zachránit stovky životů

V zimě roku 1925 se v odlehlém aljašském městečku Nome začala šířit smrtelně nebezpečná nemoc. Jedinou nadějí bylo sérum, které se nacházelo stovky kilometrů daleko. Letadla nemohla kvůli počasí vzlétnout, lodě se přes zamrzlé moře nedostaly. A tak vyrazili psi. Mezi nimi i dvanáctiletý Togo, kterého kdysi považovali za příliš malého a neposlušného, a Balto, jehož jméno později znal téměř celý svět. Jenže skutečný příběh slavné cesty je trochu jiný, než jak se později vyprávěl.

V lednu 1925 nebylo aljašské Nome zrovna místem, odkud by se člověk mohl jednoduše vydat na nákup do sousedního města. Leželo na pobřeží Beringova moře, daleko od železnice, a v zimě bylo prakticky odříznuté od okolního světa. Přístav zamrzal, silnice do vzdálenějších oblastí nevedly a letecká doprava byla teprve v začátcích. Jenže pak začaly být místní děti nemocné.

Místní lékař Curtis Welch měl podezření na záškrt. Dnes už se s touto nemocí v našich končinách příliš nesetkáváme, ale tehdy představovala velkou hrozbu. Bakteriální infekce mohla způsobit vznik tuhých povlaků v krku, které nemocnému bránily v dýchání. A jed produkovaný bakteriemi mohl poškodit také srdce nebo nervový systém. Nejohroženější byly právě děti.

Welch měl k dispozici zásobu protizáškrtového séra, jenže byla prošlá a nedůvěřoval její účinnosti. Potřeboval nové. Rychle. V Nome a okolních osadách žily tisíce lidí a lékař se obával epidemie, která by mohla mít katastrofální následky. Nejbližší dostupná zásoba séra se nacházela v Anchorage, více než tisíc kilometrů daleko. Část cesty se naštěstí dala zvládnout vlakem. Ten dopravil zásilku až do Nenany.

A dál? Dál už žádná železnice nevedla. Zbývalo přibližně 1 085 kilometrů zasněženou aljašskou krajinou. Uprostřed zimy, kdy teploty klesaly hluboko pod minus třicet stupňů a sněhové bouře dokázaly během chvíle zcela změnit podobu krajiny. Nakonec padlo rozhodnutí využít to, co se na Aljašce osvědčovalo už dlouhá desetiletí. Psí spřežení.

Plán byl jednoduchý alespoň na papíře. Několik musherů, tedy vůdců psích spřežení, si bude zásilku předávat na předem určených místech. Každý ujede svůj úsek, další převezme sérum a pojede dál. Nemuseli se tak spoléhat na jediné spřežení, které by celou vzdálenost jen těžko zvládlo dostatečně rychle.

Do akce se zapojilo dvacet musherů a přibližně 150 psů. První z nich vyrazil z Nenany 27. ledna 1925. Na saních vezl pečlivě zabalený balíček se sérem, které bylo nutné chránit před extrémním chladem. Pokud by zmrzlo, mohlo se znehodnotit. Jezdci se střídali ve dne i v noci. Někteří urazili „jen“ několik desítek kilometrů, jiní mnohem více. Cestovali přes zamrzlé řeky, lesy a otevřenou tundru. Místy byla taková zima, že omrzliny hrozily během několika minut.

O celé akci mezitím informovaly noviny. Zpráva o ohroženém městečku a mužích se psy, kteří se snaží dopravit lék přes aljašskou divočinu, se rychle rozšířila po Spojených státech. Lidé sledovali postup zásilky téměř jako nějaký závod. Jenže pro ty, kteří seděli na saních, na tom nebylo nic sportovního. Často ani pořádně neviděli před sebe. A psi, kteří táhli saně, neměli tušení, proč se po nich chce, aby běželi dál, přestože už byli vyčerpaní.

Jedním z mužů zapojených do štafety byl norský přistěhovalec Leonhard Seppala. Na Aljašce žil řadu let a patřil k nejzkušenějším musherům v oblasti. Jeho psi byli známí svou vytrvalostí a rychlostí. A právě v jeho spřežení běžel Togo.

Narodil se v roce 1913 a jako štěně Seppalovi přidělával spíš starosti než radost. Byl menší než ostatní psi, neklidný, tvrdohlavý a neustále se dostával do problémů. Dokázal utéct z ohrady a nejraději se držel poblíž spřežení, i když v něm neměl co dělat. Seppala ho dokonce daroval jiné rodině. Jenže Togo tam dlouho nevydržel. Podle dochovaných vyprávění utekl a vrátil se zpátky, přičemž si měl cestu najít i přes skleněné okno.

Nakonec dostal příležitost běžet s ostatními. A ukázalo se, že právě to celou dobu chtěl. Togo měl mimořádný orientační smysl, dokázal se rozhodovat v obtížném terénu a hlavně měl obrovskou výdrž. Postupně se vypracoval na Seppalova vůdčího psa. Nešlo přitom jen o to, že dokázal rychle běžet. Vůdčí pes musel poslouchat povely, ale někdy také poznat, kdy je lepší je neposlechnout. Třeba když člověk kvůli tmě nebo sněhu neviděl nebezpečí přímo před saněmi.

V době sérové štafety bylo Togovi už dvanáct let. Na psa, který měl absolvovat tak náročnou cestu, to byl úctyhodný věk. Seppala mu ale věřil.

Seppala původně vyrazil z Nome na východ. Měl se setkat s mužem, který mu předá sérum, a potom se vrátit. Jenže organizátoři mezitím změnili plán a přidali další spřežení, aby zásilka postupovala rychleji. Seppala o tom nevěděl. Nakonec se s Henrym Ivanoffem, který sérum právě převážel, setkal poblíž Shaktooliku. Měl už za sebou přibližně 270 kilometrů. A teď ho čekala cesta zpátky.

Nejnebezpečnější část vedla přes zamrzlý Nortonův záliv. Na první pohled se mohlo zdát, že jde o ideální zkratku. Místo dlouhého objíždění pobřeží stačilo přejet přes led. Jenže ten nebyl všude stejně silný. Pod ním se pohybovala mořská voda a silný vítr dokázal odtrhnout celé ledové kry, které pak odplouvaly na otevřené moře. Seppala to dobře věděl. Přesto se rozhodl riskovat.

Podle jeho pozdějších vzpomínek se během jedné z cest přes záliv dostalo spřežení do mimořádně nebezpečné situace. Led se začal lámat a Togo musel pomoci dostat ostatní do bezpečí. Vypráví se dokonce, že když se přetrhlo tažné lano, pes ho vytáhl z vody a dokázal ho znovu zachytit tak, aby mohl táhnout. Některé podrobnosti tohoto příběhu známe především ze Seppalových vyprávění. Realita mohla být tedy trochu jiná, ale stejně tak nemusela. O nebezpečnosti celé cesty však není pochyb.

Vánice výrazně omezovala viditelnost a Seppala se musel opakovaně spoléhat na Toga. Starý pes dokázal držet směr i ve chvílích, kdy jeho pán sotva rozeznával okolí. Když konečně dorazili do Golovinu a předali sérum dalšímu musherovi, měli za sebou přibližně 420 kilometrů. Z toho asi 146 kilometrů urazili přímo se sérem. Byl to nejdelší úsek, který během celé záchranné akce absolvovalo jediné spřežení. A Togo už nebyl mladý pes. Bylo mu dvanáct let.

Z Golovinu pokračoval se sérem Charlie Olson. Dalším mužem v pořadí byl Gunnar Kaasen, který čekal se svým spřežením v Bluffu. V jeho čele stál černobílý sibiřský husky Balto. Také Balto patřil Seppalovi, ale na rozdíl od Toga nebyl považován za jeho nejlepšího vůdčího psa. Právě proto se později tolik diskutovalo o tom, zda si zasloužil všechnu slávu, která ho čekala.

Kaasen vyrazil v noci z 1. na 2. února. Před sebou měl posledních přibližně 85 kilometrů. Jenže počasí se znovu zhoršilo. Silný vítr zvedal sníh a vytvářel téměř neproniknutelnou bílou clonu. Kaasen později vzpomínal, že chvílemi neviděl ani psy před saněmi. V takových podmínkách se snadno ztratí cesta. A zabloudit uprostřed aljašské zimy mohlo znamenat smrt. Balto ale pokračoval.

Během cesty se saně dokonce převrátily a zásilka se sérem vypadla do sněhu. Kaasen ji musel hledat téměř poslepu. Nakonec ji našel a mohl pokračovat.

V osadě Safety měl původně předat sérum dalšímu musherovi. Ten však odpočíval a Kaasen se rozhodl nezdržovat. Do Nome už zbýval jen poslední úsek. Krátce po půl šesté ráno 2. února 1925 dorazilo spřežení do města. Sérum bylo na místě.

Od chvíle, kdy první musher vyrazil z Nenany, uplynulo pouhých pět a půl dne. Přibližně 1 085 kilometrů zvládli muži a psi v podmínkách, které by i dnes představovaly mimořádnou výzvu. A v Nome konečně mohli začít podávat tolik potřebný lék.

Balto se stal přes noc celebritou. Noviny přinášely jeho fotografie, lidé chtěli znát jeho příběh a už v prosinci 1925 mu byla v newyorském Central Parku odhalena bronzová socha. Stojí tam dodnes.

Balto se později objevil také ve filmech a knihách. Pro celé generace dětí se stal symbolem odvahy a věrnosti. Jen málokdo přitom věděl, že na záchraně Nome se podílely desítky dalších psů. A že nejdelší a pravděpodobně také nejtěžší část celé akce absolvoval Togo.

Seppalu to mrzelo. Svého starého psa považoval za mimořádného a těžce nesl, že se pozornost veřejnosti soustředila téměř výhradně na Balta. Jenže Balto za to samozřejmě nemohl. Udělal přesně to, co se od něj očekávalo. Vedl spřežení nebezpečnou bouří a pomohl dopravit sérum do cíle. Pro novináře byl navíc jeho příběh jednodušší. Poslední pes, poslední úsek, příjezd do zachráněného města. To se vypráví mnohem lépe než komplikovaná štafeta dvaceti musherů.

A trochu se při tom zapomnělo i na samotné lidi. Zvlášť na domorodé aljašské mushery, kteří absolvovali značnou část trasy, ale jejichž jména se do světových novin dostávala jen zřídka.

Togo po slavné cestě už dlouho nezávodil. Seppala ho později odvezl do Nové Anglie, kde se pes podílel na rozvoji chovu sibiřských huskyů. Zemřel v prosinci 1929 ve věku šestnácti let. Seppala na něj nikdy nezapomněl. Ještě mnoho let po jeho smrti o něm mluvil jako o nejlepším psovi, jakého kdy měl.

Baltův další osud byl poněkud zvláštní. Po období slávy skončil společně s dalšími psy z Kaasenova spřežení v prostředí, které mělo k aljašské divočině hodně daleko. Psi byli vystavováni veřejnosti v Los Angeles. Nakonec se o jejich situaci dozvěděl podnikatel George Kimble z Clevelandu a pomohl zorganizovat sbírku na jejich vykoupení.

Balto se tak dostal do clevelandské zoologické zahrady, kde strávil poslední roky života. Zemřel v roce 1933. Dnes jsou preparovaná těla obou psů uchovávána v muzeích. Balto v Cleveland Museum of Natural History, Togo v muzeu závodu Iditarod na Aljašce. A jejich příběh se připomíná dodnes.

Nejen kvůli odvaze dvou slavných huskyů, ale také kvůli všem ostatním, kteří se na cestě podíleli. Bez prvního mushera by sérum neopustilo Nenanu. Bez dalších by se nedostalo přes aljašské vnitrozemí. Bez Toga by možná nepřekonalo nebezpečný Nortonův záliv. A bez Balta by nedorazilo posledních několik desítek kilometrů do Nome.

O tom, který pes byl větší hrdina, se dá přít celé hodiny. Togo urazil mnohem delší vzdálenost a překonal mimořádně nebezpečný terén. Balto zase dovedl poslední spřežení až do cíle. Faktem ale je, že potřební byli oba. V lednu 1925 nešlo o to, kdo bude první nebo kdo dostane sochu. Někde daleko před nimi čekaly nemocné děti a lidé, kteří už neměli moc jiných možností.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://allthatsinteresting.com/togo-dog

https://www.dogsinhistory.org/stories-dogs-in-history/balto-togo-nome-1925-real-story

https://americacomesalive.com/balto-and-togo-two-great-sled-dogs/

https://bedtimehistorystories.com/togo-balto-and-the-lifesaving-sled-dog-race/