Ženská ochranka, beduínský stan a krvavá diktatura. Kaddáfí byl jedním z nejpodivnějších vládců

Muammara Kaddáfího bylo těžké přehlédnout. Jednou se objevil ve vojenské uniformě, podruhé v pestrobarevném hábitu, jindy zase v oblečení, u kterého člověk ani pořádně nevěděl, co si o něm myslet. Na zahraniční cesty si s sebou vozil beduínský stan, hlídaly ho mladé ženy a čas od času přišel s nějakým nápadem, nad kterým zůstával rozum stát. Dokonce sepsal vlastní knihu o tom, jak by měla fungovat společnost. A v Libyi se podle jeho představ skutečně žilo. Tedy alespoň pokud šlo o politiku. Kaddáfí se dostal k moci jako sedmadvacetiletý důstojník a vydržel u ní dlouhých 42 let. Za tu dobu se země díky ropě značně změnila. Stavěly se školy, nemocnice, zlepšovala se životní úroveň. Jenže kdo s Kaddáfím nesouhlasil, měl problém. Někdy velmi vážný. Jeho odpůrci končili ve vězení, mizeli beze stopy nebo byli zabíjeni. Přesto na něj část Libyjců dodnes nedá dopustit. Zvlášť když vidí, co se s jejich zemí stalo po jeho smrti.

Kaddáfí se narodil v roce 1942 poblíž města Syrta, do rodiny beduínů, kteří se živili chovem zvířat. Žili dost skromně, ostatně v poušti ani moc jiných možností neměli. Zajímavé je, že se vlastně ani neví, kterého dne se narodil. Uvádí se rok 1942, ale přesné datum nikdo spolehlivě nedoložil. Tehdejší Libye navíc neměla za sebou zrovna klidné období. Dlouho ji ovládali Italové, za války se tam bojovalo a samostatným státem se stala až v roce 1951.

Kaddáfímu tehdy bylo asi devět let. Země byla chudá, hodně lidí žilo na venkově a podmínky nebyly nijak valné. To se začalo měnit až s objevem velkých nalezišť ropy koncem 50. let. Její těžba pak přinesla peníze, které Libye do té doby neměla. A právě o tom, kdo s nimi bude nakládat, měl jednou rozhodovat i Kaddáfí.

Kaddáfí se o politiku zajímal už od mládí a hodně dal na názory egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira. Ten tehdy v arabském světě patřil k velmi populárním politikům. Chtěl, aby arabské země držely pohromadě a nenechaly si pořád mluvit do všeho od Západu. Kaddáfí v něm viděl vzor a sám měl časem podobné ambice.

Vstoupil do armády, kde se dal dohromady s několika dalšími důstojníky, kterým se nelíbilo, jak jejich zemi vede král Idrís I. Vadily jim hlavně jeho vztahy se západními státy. A tak začali potají plánovat, jak se ho zbavit. Nakonec k tomu ani nepotřebovali žádné velké boje. Prvního září 1969, kdy byl Idrís zrovna mimo Libyi, obsadili důležitá místa v zemi a oznámili konec monarchie. Převrat se obešel téměř bez krveprolití. Kaddáfímu bylo 27 a najednou stál v čele státu. Král už se domů jako panovník nevrátil.

Zpočátku se mohl Kaddáfí jevit jako mladý revolucionář, který chce Libyi modernizovat. Jen málokdo tehdy tušil, že se u moci udrží dalších 42 let.

Za Kaddáfího se ale v Libyi také leccos zlepšilo, to se mu upřít nedá. Země měla štěstí na obrovská naleziště ropy a Kaddáfí se postaral o to, aby z její těžby získával stát větší podíl peněz. A nebyly to malé částky. Něco samozřejmě spolykal samotný režim, ale dost se investovalo i do věcí, které lidé běžně potřebovali. Přibývaly školy, nemocnice, stavěly se silnice a zdravotní péče byla dostupnější než dřív. Také lidí, kteří uměli číst a psát, postupně výrazně přibylo. Libye na tom byla v těchto ohledech lépe než řada jiných afrických zemí. Ne že by se tam všem žilo skvěle, to určitě ne. Ale kdo pamatoval, jak země vypadala před nástupem ropného bohatství, ten ten rozdíl nejspíš viděl.

Jenže peníze z ropy měly ještě jedno využití. Pomáhaly udržovat u moci samotného Kaddáfího, jeho rodinu a lidi, na jejichž loajalitu spoléhal. Politická opozice prakticky neměla prostor. Nezávislé politické strany byly zakázány a kritika režimu mohla skončit zatčením. Tajné služby sledovaly skutečné i domnělé odpůrce, někteří lidé mizeli ve věznicích a další raději odešli do zahraničí.

A ani tam nemuseli být v bezpečí. Kaddáfího režim pronásledoval některé své odpůrce také za hranicemi Libye. V 80. letech byli libyjští exulanti v několika zemích zavražděni při útocích spojovaných s režimem.

Zvlášť otřesnou kapitolou se stalo vězení Abú Salím v Tripolisu. V červnu 1996 tam bezpečnostní složky po vzpouře vězňů zabily podle lidskoprávních organizací přibližně 1 200 lidí. Rodiny mnoha obětí se dlouhá léta marně pokoušely zjistit, co se jejich příbuzným vlastně stalo.

To všechno se odehrávalo v zemi, jejíž vůdce neustále mluvil o svobodě lidu a spravedlivější společnosti.

Kaddáfí měl zvláštní potřebu vysvětlovat ostatním, jak by měl svět správně fungovat. Nestačilo mu vládnout Libyi. Chtěl také vytvořit vlastní politický systém, který by podle jeho představ překonal kapitalismus i komunismus.

Výsledkem byla Zelená kniha, vydávaná postupně od roku 1975. Kaddáfí v ní představil takzvanou třetí univerzální teorii. Odmítal klasickou parlamentní demokracii, politické strany i běžný systém zastupitelské vlády. Tvrdil, že lidé mají rozhodovat přímo prostřednictvím lidových kongresů a výborů.

Na papíře to mohlo působit docela zajímavě. V praxi ovšem existoval jeden zásadní problém. O tom, kam se země skutečně vydá, rozhodoval především Kaddáfí. V roce 1977 dokonce změnil oficiální podobu libyjského státu a zavedl systém označovaný jako džamáhíríje, tedy přibližně stát lidových mas. O dva roky později se formálně vzdal státní funkce a nechal se označovat jako vůdce revoluce. To ale rozhodně neznamenalo, že by se stáhl do ústraní. Naopak. Zůstal nejmocnějším mužem Libye, přestože jeho postavení neodpovídalo obvyklým státním funkcím.

Zelená kniha se v Libyi postupně dostala skoro všude. Učilo se podle ní ve školách, její myšlenky se objevovaly na veřejnosti a lidem se neustále připomínalo, jak geniální řešení v ní jejich vůdce sepsal. Přitom Kaddáfí nezůstal jen u politiky. Rozepisoval se také o školství, sportu nebo o tom, jaké místo mají ve společnosti muži a ženy. Měl zkrátka potřebu vyjádřit se snad ke všemu. Některé jeho názory byly přinejmenším podivné, jiné by člověk čekal spíš při hospodské debatě než v knize, podle které se má řídit celý stát. Jenže Kaddáfí si o svých myšlenkách zřejmě myslel své a v Libyi se těžko hledal někdo, kdo by mu otevřeně řekl, že píše nesmysly. Zvlášť když za nesouhlas s režimem mohl skončit ve vězení.

Kaddáfí si postupem let začal dost zakládat na tom, jak vypadá. Zpočátku nosil docela obyčejnou vojenskou uniformu, ale později se jeho oblékání změnilo k nepoznání. Jednou se objevil v barevném hábitu, podruhé v bohatě vyšívaném plášti, jindy zase ve vojenské uniformě ověšené všelijakými ozdobami. Rád střídal také nejrůznější čepice a pokrývky hlavy. Člověk nikdy moc nevěděl, v čem se ukáže příště. Některé jeho modely byly docela pěkné, jiné působily až komicky. A zatímco ostatní státníci většinou vystačili s oblekem a kravatou, Kaddáfí se očividně nehodlal nechat omezovat tím, co se při oficiálních příležitostech obvykle nosí.

K jeho nejznámějším zvláštnostem patřil beduínský stan. Kaddáfí v něm přijímal návštěvy a někdy ho vozil také na zahraniční cesty. Stan měl připomínat jeho pouštní původ, na který byl nesmírně hrdý. Pro hostitelské země ovšem představoval nezvyklý problém. Když přijel státník, očekávalo se, že bude bydlet v hotelu nebo oficiální rezidenci. Kaddáfí si místo toho přál postavit stan. Při návštěvě Itálie v roce 2009 ho například nechal vztyčit v římském parku. Podobné představy měl i během cest do dalších zemí.

Ještě větší pozornost budila jeho osobní ochranka. Tvořily ji také mladé ženy ve vojenských uniformách, často označované jako amazonská garda. Zahraniční novináři je fotografovali a Kaddáfí se jejich přítomností zjevně rád chlubil. V konzervativním prostředí arabského světa šlo o neobvyklou podívanou.

Jenže později se objevila svědectví bývalých členek jeho okolí, podle nichž některé ženy čelily sexuálnímu násilí a zneužívání. Ne všechny tyto výpovědi bylo možné nezávisle ověřit, přesto ukazovaly, že za pečlivě budovanou podívanou se mohlo odehrávat něco mnohem temnějšího.

Kaddáfí si zkrátka vytvořil vlastní svět. A protože mu v Libyi téměř nikdo nemohl odporovat, nemusel se příliš zabývat tím, co si o jeho nápadech myslí ostatní.

Fotogalerie

Kaddáfí se nikdy moc nespokojil s tím, že vládne jen Libyi. Dlouho snil o sjednocení arabských zemí, podobně jako jeho vzor, egyptský prezident Násir. Dokonce se několikrát pokoušel domluvit nějaké spojení s okolními státy. Jenže to moc nefungovalo. S ostatními vůdci se hádal, každý měl trochu jiné představy a Kaddáfí zrovna nebyl člověk, který by rád ustupoval. Později se začal víc obracet k Africe. Tam podporoval různé povstalce, posílal peníze a zbraně, a dokonce se pustil do války se sousedním Čadem. Nakonec z ní ale Libye vyšla poražená. Kaddáfí si zkrátka troufal na ledacos, i když mu to zdaleka ne vždy vycházelo.

Jeho režim měl navíc co do činění s terorismem. Asi nejznámější je případ letadla společnosti Pan Am, které se v prosinci 1988 zřítilo nad skotským Lockerbie. Na palubě vybuchla bomba, letadlo se rozpadlo a jeho trosky dopadly přímo na město. Zemřelo všech 259 lidí na palubě a dalších jedenáct obyvatel Lockerbie. Některé domy byly úplně zničené. A to se přitom jednalo o obyčejné městečko, kde lidé nejspíš ještě pár minut předtím chystali večeři nebo se dívali na televizi.

Vyšetřovatelé se postupně dostali k libyjským tajným službám. Jeden z jejich důstojníků, Abd al-Básit al-Midžráhí, byl za útok odsouzen. Kaddáfímu samotnému se ale nepodařilo před soudem prokázat, že atentát nařídil. Libye nakonec v roce 2003 přijala odpovědnost za jednání svých představitelů a souhlasila s odškodněním pozůstalých. Trvalo to skoro patnáct let.

V té době už se ovšem Kaddáfí začínal se Západem usmiřovat. Ještě nedávno se s Američany a Evropany hádal, teď najednou oznámil, že se Libye vzdává programů zbraní hromadného ničení, a začal s nimi jednat. Asi pochopil, že věčné nepřátelství mu nic moc nepřináší. Libye potřebovala obchodovat a západní státy zase měly zájem o její ropu. Takže se nakonec nějak domluvili.

A docela rychle se změnilo i to, jak se k němu zahraniční politici chovali. Začali jezdit do Tripolisu, potřásali si s ním rukama, uzavírali dohody. Ještě před několika lety byl přitom Kaddáfí považován za jednoho z nejproblematičtějších vládců světa. Teď už zřejmě nebyl tak nepřijatelný. Že doma dál zavíral své odpůrce a nehodlal se vzdát moci, to obchodním vztahům očividně tolik nevadilo.

Sám Kaddáfí se ale nijak zvlášť nezměnil. Pořád nosil své zvláštní oblečení, na cesty si bral beduínský stan a občas předvedl něco, nad čím ostatní jen kroutili hlavou. Třeba v roce 2009, kdy poprvé vystoupil před Valným shromážděním OSN. Měl dostat patnáct minut na projev. Jenže mluvil asi hodinu a půl. Stěžoval si na Radu bezpečnosti, kritizoval velmoci, chtěl znovu vyšetřovat atentát na Kennedyho a probíral spoustu dalších věcí. Některé spolu ani moc nesouvisely. Ale jemu to zřejmě nevadilo. Když už měl před sebou zástupce skoro celého světa, tak jim prostě řekl všechno, co měl na srdci. A že toho měl dost.

Pro zahraniční novináře to byla vděčná podívaná. Pro obyvatele Libye se ale mezitím mnoho nezměnilo. Jejich vůdce sice mohl cestovat po světě a potřásat si rukama s prezidenty, doma však dál vládl autoritářský režim.

Na začátku roku 2011 zachvátila severní Afriku vlna protestů. Nejdříve padl tuniský prezident Zín Abidín bin Alí, krátce nato egyptský prezident Husní Mubarak. A nespokojenost začala narůstat také v Libyi.

Protesty vypukly v únoru v Benghází. Jedním z bezprostředních podnětů bylo zatčení právníka, který zastupoval rodiny obětí masakru ve věznici Abú Salím. Demonstrace se rychle rozšířily a bezpečnostní složky proti nim tvrdě zasáhly.

Kaddáfí ale rozhodně nepatřil k lidem, kteří by se jen tak vzdali moci. Vždyť Libyi vládl přes čtyřicet let a nejspíš si už ani nedovedl představit, že by o ni měl přijít. Demonstranty označoval za zrádce a nepřátele země, vyhrožoval jim a snažil se protesty potlačit. Jenže tentokrát mu to nějak přestávalo vycházet. Část vojáků se přidala k povstalcům, jinde se dál bojovalo na jeho straně a z původních demonstrací byla zanedlouho občanská válka.

Do celé věci se navíc vložilo zahraničí. V březnu 2011 schválila Rada bezpečnosti OSN vojenský zásah na ochranu civilistů a začalo bombardování Kaddáfího vojenských sil. Nejdřív útočila mezinárodní koalice, později operaci převzalo NATO. Povstalci mezitím postupovali dál a Kaddáfí přicházel o jedno území za druhým. V srpnu nakonec padlo i Tripolis. To už bylo jasné, že se jeho vláda hroutí, i když on sám si to odmítal připustit.

Z hlavního města uprchl a nakonec se dostal do Syrty, odkud pocházel. Tam měl ještě nějaké věrné stoupence, kteří za něj byli ochotni bojovat. Jenže město už bylo obklíčené, při bojích utrpělo velké škody a povstalci se postupně dostávali stále blíž. Kaddáfí, který ještě nedávno přijímal zahraniční prezidenty a rozhodoval prakticky o všem, co se v Libyi dělo, se teď musel skrývat a spoléhat na to, že ho jeho poslední vojáci ochrání. Ani tehdy ale nechtěl uznat porážku.

Dne 20. října 2011 se pokusil ze Syrty uniknout v koloně vozidel. Ta se stala terčem leteckého útoku a její část byla zničena. Kaddáfí následně hledal úkryt poblíž silnice, kde ho dostihli povstalci.

Záběry pořízené mobilními telefony zachytily zakrváceného, zraněného muže obklopeného rozzuřeným davem. Povstalci ho bili a vláčeli mezi sebou. Krátce nato byl mrtvý. Dodnes není zcela jasné, kdo mu zasadil smrtelné zranění. Organizace Human Rights Watch později upozornila, že Kaddáfí byl při zajetí živý a okolnosti jeho smrti nasvědčují možnému mimosoudnímu zabití. Řádného soudu se nikdy nedočkal. Bylo mu 69 let.

Kaddáfí vládl Libyi 42 let. Za tu dobu vyrostlo několik generací lidí, které jiného vůdce ani nepoznaly. Stát měl příjmy z ropy, budovaly se školy, nemocnice a další infrastruktura. Současně však prakticky neexistovala možnost svobodně rozhodovat o politické budoucnosti země.

Jenže ani po Kaddáfího smrti se Libyjcům nezačalo žít tak, jak mnozí doufali. Diktátor byl pryč, ale tím problémy neskončily. Spíš přibyly další. O moc se začaly přetahovat různé ozbrojené skupiny, politici se nedokázali dohodnout a v zemi se znovu a znovu bojovalo. Místo očekávaného klidu přišly další roky nejistoty. A pro obyčejné lidi, kteří chtěli hlavně normálně žít, to muselo být dost trpké vystřízlivění.

Není proto až tak překvapivé, že někteří Libyjci na Kaddáfího vzpomínají docela rádi. Říkají, že za něj byl alespoň pořádek, země držela pohromadě a díky ropě měla dost peněz. A ono na tom něco je. Libye skutečně patřila k bohatším africkým státům a v mnoha ohledech se tam žilo lépe než dnes. Jen se při tom vzpomínání občas zapomíná na věznice, tajné služby a lidi, kteří si dovolili s Kaddáfím nesouhlasit. Ti by na jeho vládu nejspíš vzpomínali trochu jinak.

Kaddáfí měl na to, aby z Libye vybudoval stát, který bude fungovat i bez něj, víc než čtyřicet let. Jenže většina důležitých rozhodnutí stejně závisela na něm a na lidech, které si kolem sebe držel. Když pak jeho režim padl, ukázalo se, že vlastně není moc na čem stavět. A to je také kus jeho dědictví, i když za všechno, co se v Libyi odehrálo po roce 2011, samozřejmě nemohl.

Jeho život se tak uzavřel dost zvláštním způsobem. Člověk, který se rád předváděl před světovými státníky, nechával si stavět beduínské stany a vysvětloval ostatním, jak mají žít, skončil jako uprchlík ve vlastním rodném kraji.

Zůstaly po něm fotografie v extravagantních šatech, podivné projevy a historky, nad kterými se člověk může pousmát. Ale také tisíce lidí, jejichž životy jeho režim poznamenal. A země, která se s následky jeho vlády potýká ještě dlouho po jeho smrti.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.bbc.com/news/world-africa-12688033

https://www.britannica.com/biography/Muammar-al-Qaddafi

https://www.hrw.org/world-report/2011/country-chapters/libya

https://www.hrw.org/news/2012/06/27/libya-abu-salim-prison-massacre-remembered

https://www.aljazeera.com/news/2003/8/16/libya-accepts-lockerbie-blame

https://www.hrw.org/world-report/2012/country-chapters/libya