Článek
Poslední dobou častěji narážím na různé projekty, které mají varovat před predátory nebo naučit bezpečně používat sociální sítě na internetu. Pokaždé, když vidím takovou iniciativu, zvedne se ve mě částečně určitý odpor vůči autorům takového projektu a částečně vůči světu. Na druhou stranu mě to zase do určité míry i pobaví, když si uvědomím, kde vlastně pramení takové neřešitelné potíže, kdy někdo někoho obtěžuje na internetu. Přitom řešení by bylo snadné a mám ho osobně dlouhou dobu odzkoušené. Na mém internetu totiž nedojde ani zpráva, která je vyžádaná, natož aby měl šanci nějaký obtěžující spammer.
Jak mé srdce zaplesalo, když jsem zjistil, že existuje Facebook a já budu moci komunikovat s celým světem, bez znalosti příslušných emailů. Že bude stačit najít požadovanou osobu, její profil s fotografií a na něj odeslat svůj message a hned budu mít s kým co řešit o čem se bavit nebo o čem diskutovat jak budu chtít. Nebo vůbec, že umístění mého profilu rozpoutá nějaký ohlas. Dá se říct, že jsem z tohoto opojení brzy vystřízlivěl a musel jsem přehodnotit své očekávání a postoj k těmto sítím. A co je vlastně ještě divné, že vlastně počítače jsou součást našeho každodenního života a využívá je prakticky každý, ale když se na někoho obrátím, že něco nefunguje nebo mám s něčím problém, každý najednou neví a ničemu nerozumí. Přemýšlel jsem tedy o svém vztahu k ostatním lidem, o vztahu ke své internetové přípojce a svému profilu, o tom, co to počítač vlastně je, ale nepřišel jsem na nic zásadního. Z toho jak ale moci komunikovat přes Facebook se stal neřešitelný problém.
Otázkou je jak si tento stav vysvětlit. Jestli mě někdo „chrání“ nebo omezuje záměrně, nebo je to prostě takový neřešitelný globální stav věci. Proč tohle ale nejde udělat u těch dětí a lidí, které někdo obtěžuje? Prostě dovolit jim jen komunikace mezi lidmi, kteří jsou spolu v přímém osobním styku. Omezit jim kontakt s okolím. Zamezit zobrazení uživatelských blogů a stránek, protože nikdo nedokáže říct, jak nějaké hlouběji vyhledávat. Jak by se to líbilo vám? Bylo by pro vás takové omezení přínosem nebo zásahem do vašich práv?
Na co má takový uživatel internetu vlastně právo? Mám právo napsat Aničce Vomáčkový a říct jí ahoj jenom protože bydlí 450km ode mě a má hezkou profilovku? Jak jí vůbec vyhledám? Jen tak podle jména, které neznám? Poskytovatel internetu se zřekne odpovědnosti, protože za funkčnost služby může poskytovatel stránky, s čímž jde souhlasit, což si ale myslím platí jen do určité míry, protože nechat se přesvědčit, že když zapnu Facebook tak „internetuju“ až do Holandska je asi blbost. Dá se v době kdy internet spojuje celý svět spolehnout na to, že když někomu zavolám, že mluvím skutečně s ním, že se zpráva doručí, že si ji někdo přečte, že když nepřečte, tak není na vině spojení, ale jeho skutečný nezájem?
Tím bych zase skončil u toho, že jsme v něčí moci nebo něco není tak jak se jeví nebo jak by mělo být. Vlastně, když mě takové omezení štve, mohu si říct - Jsem testovač nového bezpečného přístupu provozu na internetu. Nebo taky, že odtud už nevede cesta nikam, jenom zase zpátky od počítače k televizní obrazovce. 🙂
