Článek
Poměrně dost často se pod každým článkem o záchraně srnčat před sečením dříve nebo později objeví stejný argument: „Srnčí je přemnožené. Příroda si poradí.“ Na první pohled to zní povědomě, možná až logicky. Jenže ve skutečnosti tím mícháme dohromady dvě úplně odlišné věci.
Regulace není totéž co utrpení
Ano, srnčí zvěř se regulovaně loví. To je fakt. Ale zaměňovat regulaci za to, co se děje při senosečích, je zásadní omyl.
- Odstřel znamená rychlý zásah. Je to běžná součást mysliveckého hospodaření a nikdo rozumný to nerozporuje.
- Sečení bez kontroly znamená pro srnče pomalou - bolestivou smrt.
Záchrana srnčat při senosečích ale není o „zvyšování počtu zvěře“. Je o něčem mnohem základnějším – o tom, jakým způsobem zvíře umírá.
Srnče se při nebezpečí nesnaží utéct. Jeho instinkt mu velí zůstat ležet v trávě. To, co mu v přírodě pomáhá přežít, se při senoseči stává smrtící pastí.
Myslivci ani zemědělci nejsou proti
Často se vytváří dojem, že záchrana srnčat je něco „proti myslivcům“ nebo „proti zemědělcům“. Realita je ale opačná.
Mnoho myslivců se na záchraně srnčat aktivně podílí. Proč? Protože i oni vědí, že mezi regulací a zbytečným utrpením je rozdíl.
A zemědělci? Ti mají další velmi praktický důvod: posečené zvíře může kontaminovat píci a způsobit vážné problémy hospodářským zvířatům.
Prevence tedy není jen o emocích, ale pro někoho i o zdravém rozumu. I když se populace zvěře reguluje, pořád platí jednoduchý princip: zbytečné utrpení není v pořádku, pokud mu lze předejít. A v případě senosečí tomu předejít lze – poměrně jednoduše.
Dnes už existují technologie, které dokážou srnčata v trávě najít ještě před příjezdem techniky. Například drony s termovizí. Během pár minut lze prohledat pole a mláďata bezpečně přenést pryč. Bez stresu, bez krve, bez zbytečné smrti.
Jedna sezóna znamená desítky zachráněných životů. Podpořte sbírku na dron s termokamerou. Jde o to, jestli necháme mládě umírat v bolesti jen proto, že „je jich hodně“.
