Článek
Československo, červenec 1984. Jeden běžný autobus. Jedna běžná trasa. A pak – nic. Jen prázdné sedačky. A ticho.
Poslední jízda
Ve středu 18. července 1984 v 17:15 vyjel z Litvínova běžný autobus linky ČSAD. Řídil ho Václav V. (43 let) – rozvedený, bezdětný, známý jako tichý, ale spolehlivý řidič.
Na zastávce v Horním Jiřetíně (v 17:46) podle svědků nastoupilo 8 až 12 cestujících. Očekávaný příjezd do Lomu: 18:02.
Autobus tam nikdy nedojel.
Pátrání a nález
Po třech dnech pátrání byl autobus nalezen – v opuštěném areálu bývalého dolu Věžák, 8 km mimo trasu.
Stál v polorozpadlé hale, kde dřív skladovali hlušinu. Místo bylo neudržované, vstup zatarasený. Přesto tam autobus stál:
- klíče v zapalování,
- dveře uzamčené,
- motor studený,
Uvnitř byla jen deka a otevřená plastová láhev s vínem.
Co našli uvnitř
V autobuse:
- nikdo.
- žádné kufry, kabelky, tašky.
- pouze deka, plastová láhev se zbytkem vína,
- a otisk dlaně na čelním skle — zevnitř.
Motor byl studený. Klíče v zapalování. Všechna sedadla prázdná.
Autobus byl uzamčen. Ne zvenčí. Zevnitř.
Jak se tam dostal?
Tahle otázka děsí dodnes. Protože:
- Přístupová cesta k dolu byla neprůjezdná pro velká vozidla.
Byla zčásti zavalená a zarostlá, vozidlo typu Karosa tam nemělo šanci projet. - Areál byl opuštěný a zajištěný.
Vrata do haly byla uzamčena řetězem a trámem zevnitř a nebyla porušená. - Okolní půda nenesla žádné stopy pneumatik, brzd ani vjezdu.
Policie zvažovala i možnost, že autobus někdo přesunul jiným vozidlem, např. tahačem. Ale:
- nebyly nalezeny žádné známky manipulace,
- autobus byl v perfektním stavu,
- nikdo ho neviděl jet k dolu.
Vše ukazuje na to, že autobus tam nemohl být. A přesto tam byl.
Kdo zmizel?
Podle svědků z předchozí zastávky bylo na palubě 8 až 12 osob. Žena v květovaných šatech. Muž s nákupní taškou. Mladý dělník. Nikdo z nich už nikdy nebyl spatřen. Stejně tak ne řidič Václav V. — 43 let
Řidič a jeho minulost
Řidič Václav V. byl před dvěma lety (1982) krátce hospitalizován na psychiatrii, protože při jiné jízdě sám změnil trasu a odjel s prázdným autobusem mimo plán. Tehdy tvrdil:
„Cestující mi tiše říkali, kam mám jet. Ale ústy nemluvili.“
Z nemocnice byl propuštěn jako příčetný, bez diagnózy. Nikdo to dál neřešil.
A pak zmizel. Navždy.
Jak se autobus dostal do areálu dolu Věžák, když tam nevedla cesta?
Fakta z vyšetřovacího spisu:
- Oficiální přístupová cesta byla uzavřená.
- Vjezd do areálu dolu Věžák byl zavalen hlínou a sutinou (po částečné demolici těžních věží v roce 1982).
- Pro běžný vůz neprůjezdné, pro autobus nemožné.
- Vjezdová vrata do bývalé haly, kde byl autobus nalezen, byla zajištěna trámem a řetězem – podle spisu byla narušena zevnitř, ne zvenčí.
- V okolí nebyly žádné stopy pneumatik, brzdění nebo odbočení.
- Ani jedna fotografie nebo svědek nepotvrdili pohyb autobusu v terénu.
- Policie prohledávala i „neoficiální lesní cestu“ – ta však byla pro Karosu neprůjezdná.
Oficiální závěr
„Ve věci nebyly nalezeny žádné biologické, fyzické ani kriminálně relevantní stopy. Vozidlo bylo funkční. Pohřešované osoby nebyly nalezeny. Případ je veden jako kolektivní zmizení neznámého charakteru.“
Ticho, které zůstalo
Celý areál dolu Věžák byl v 90. letech zlikvidován. Místo zarostlo. Ale prý každý rok v červenci někdo zapaluje svíčku na bývalé točně, kde tehdy autobus startoval.
Možná to dělá rodina některého z pohřešovaných.
Možná někdo, kdo ví víc.
Tento příběh mi vyprávěl jeden starý policajt…ale…
Vyprávěl to u ohně.
V partě trampů, u bečky piva. Prý se to stalo v roce 1984.
Prý tehdy zmizel celý autobus i s lidmi.
Prý…
