Článek
Nejde o lidi. Nejde o národnosti. Jde o systém, který z nás dělá nepřátele. Někdo rozehrál hru, ve které se hádáme o dávky, vlajky a vinu – zatímco on kasíruje. Nevinní platí. Mocní zbrojí. A Evropa se tiše rozpadá.
Vlajky, které bolí
Sedím v tramvaji. Dívám se z okna. Na jednom balkoně vlaje česká vlajka. O dvě patra výš – ukrajinská.
A něco ve mně se sevře. Ne z nenávisti. Ne ze závisti. Ale z hlubokého pocitu, že něco je zásadně špatně.
Nevím, proč mě to štve. Ale vím, že v tom nejsem sama. Rozděleni, abychom nebyli schopní odporu?
V posledních letech se česká společnost rozděluje rychleji než kdy dřív. Jedním ze symbolů tohoto rozpadu se stala – možná nečekaně – vlajka. Ne ta naše, ale cizí. Ukrajinská.
Je to zvláštní jev. Když dnes někde visí česká vlajka, nikdo si jí nevšimne. Ale pokud si ji vyvěsíte na balkon bez ukrajinské vedle, riskujete, že budete označeni za „proruské živly“. A pokud máte opačný názor než mainstream, často slyšíte, že jste „dezolát“, „dezorientovaný“ nebo „nebezpečný“. Přitom většina lidí jen prostě nechce být tlačena do žádného tábora.
Když se díváme, jak se společnost hádá o vlajky, migraci, válku, zbraně, vakcíny nebo klima – není už to trochu podezřelé? Kdo má prospěch z toho, že se hádáme místo toho, abychom si kladli otázky? Proč se nesmí pochybovat? Proč se slova jako „vlastenectví“, „suverenita“ nebo dokonce „mír“ stávají podezřelými?
Možná je to právě proto, že jeden zmatený národ je snazší řídit než jeden silný. Možná se připravuje půda k tomu, aby lidé sami žádali zbraně, vojenské mise, poslušnost a strach. Protože strach je nejlepší nástroj moci.
Ukradli nám symboly?
Možná nás proto cizí vlajky dráždí. Ne z nenávisti. Ale protože se ztrácí význam těch našich. Protože zatímco se máme tvářit, že jsme otevřená a solidární země, čím dál víc lidí má pocit, že se doma stávají cizinci.
Říká se, že migranti mají dávky. Možná to není pravda – možná pracují, snaží se. Ale nám to tak bylo podáno. Že na naše děti není, ale pro ně se najde. Že když potřebujeme pomoc my – s nemocným dítětem, s léky, s bydlením – musíme zakládat sbírky. Ale někde jinde se pomoc rozdává bez řečí.
To neštve proto, že bychom chtěli někomu škodit. Ale protože cítíme, že systém je nastaven tak, aby lidi rozeštval.
Protože někdo to tak zařídil.
Někdo nastavil systém tak, aby jedni dostávali a druzí ztráceli. A potom ukázal prstem: „Podívej se, kvůli nim nemáš.“
A tak se hádáme mezi sebou. Přesně podle plánu.
Znám lidi, kteří tu žijí léta. Jsou z Ukrajiny, z Ruska, z Arménie. Pracují, žijí tady, posílají děti do školy. Nechtějí válku. Nechtějí nenávist.
Ale dnes už to nestačí.
Jazyk se stává zbraní. Názor hrozbou.
Válka je byznys. Ale ne pro nás.
Zatímco my platíme drahou elektřinu, potraviny a hypotéky, zbrojní průmysl jede na plné obrátky.
Peníze jsou. Na válku vždycky budou.
Ale na nemocné? Na děti? Na důchodce?
Sbírky.
Kdo to celé řídí? A proč?
Tohle není o cizích vlajkách. Ani o lidech. Je to o systému, který z nás dělá figurky na šachovnici.
Někdo chce Evropu v chaosu.
Až se začneme opravdu mezi sebou prát, budou si mnout ruce.
Pak bude čas povolat armádu do ulic, a říct, že je třeba „zajistit bezpečí“.
A hlavně: zbrojit, zbrojit, zbrojit.
Protože to je jejich byznys.
Byznys, který zachrání jejich státy. A zničí ty naše.
Až tě příště rozčílí cizí vlajka, nezlob se na lidi. Zeptej se:
Kdo chce, abych ji nenáviděl? A proč?
Kdo tahá za nitky – a co z toho má?
Protože jestli něco opravdu bolí…
…tak to, že nás rozeštvávají záměrně. A my jim zatím tleskáme.
Důležité upozornění:
Tento článek vyjadřuje osobní názor. Nejde o faktickou analýzu geopolitiky ani o zpochybnění pomoci lidem v nouzi.
Nepopírám realitu války. Jen se dívám na to, jak nás ovlivňuje – tady, doma, v každodennosti. A proč mezi námi roste napětí. To je vše.
