Článek
Kadeřnici jsem měla domluvenou. Fakt
Chtěla jsem to vydržet. Opravdu. Měla jsem noblesní plán – počkat, až zarostlá hlava dojde k mé kadeřnici, která ví, co dělá, používá vědecky ověřené produkty a ne paniku. Jenže pak jsem se podívala do zrcadla. A uviděla to. Vyčerpaného trolla po šichtě v dole. Začneš přemýšlet. A pak jednat. Rychle. Iracionálně. A samozřejmě – doma.
Barva? Mám! I tři. Každá jiná
Vytahuju krabice z hlubin skříňky, kde běžně bydlí jen fén, skřipec a nechci vědět co ještě. Jedna barva je měděná, druhá švestková, třetí bezejmenná – ta už ztratila etiketu i vůni, ale pořád vypadá odhodlaně. Takže ideální kombinace. Smíchám je všechny. Cítím se jako čarodějnice. V misce od pomazánky vzniká hmota, která by mohla mít šmrnc. Barva pění. Mám pocit, že žije vlastním životem. Je to znamení? Ano, že bych to měla přestat dělat. Ale ne. Pokračuju. Jsem bojovnice. Jsem žena. Jsem momentálně i trochu chemik.
Rukavice jsou pro sraby – barvím rukama. Barva teče. Po vlasech, po krku, po zádech. Chvíli přemýšlím, jestli mi nekrvácí lebka, ale ne – to jen ta švestková.
Po dvaceti minutách mám ruce jak Avatarka, krk jak po prohrané paintballové bitvě a pes podivně zčervenalý na obočí. Nedivím se, stál moc blízko. Smůla.
Když už jsem v tom – ofina
Jediné ostré nůžky v bytě? Na nehty. Malé, zahnuté, děsivé. Ale mám víru a motivaci. Začnu lehce. Střih. A pak další. A pak „už to jen srovnám“… Výsledkem je moderní postpunková asymetrie. Ofina, která by mohla být moderní… kdybych byla japonský teenager v roce 2003.
Splachuji barvu, voda je purpurově černá a já mám pocit, že jsem spáchala něco nevratného. Vlasy jsou… jiné. Něco mezi vínovou a připálenou buchtou. Ale drží! Tedy – některé.
Barva je všude. Na stěnách, na ručníku, na kartáčku. Zvažuju, že zavolám někoho, kdo má zkušenosti s likvidací stop na místě činu.
Kadeřnice mlčí. Dlouze. Pak jen: „Už zase? Proč???“
Jasně že jo. A příště zase. Protože doma je to levnější, rychlejší, adrenalinovější.
Ale někdy to prostě potřebuju zkusit. Možná je to forma terapie. Možná se mstím vlastní hlavě. A možná jen nechci čekat tři týdny na volný termín.
A protože věřím, že mě vždycky zachrání.
Závěr?
Domácí barvení je jako vztah s ex. Víš, že to nedopadne dobře. Víš, že to bude bolet. Ale stejně to uděláš. Protože co kdyby to tentokrát náhodou vyšlo?
