Článek
Jsme zpátky u ohně s partou trampů, na kraji lesa, kde jediné světlo vrhá tančící plamen a stíny na naše tváře. Všichni mlčí. Nikdo už nežertuje. František si znovu potáhl z cigarety, chvíli se díval do tmy mezi stromy a pak řekl:
„Tenhle příběh je zvláštní. Ne, že by v něm tekla krev nebo padaly výstřely. Ale je v něm něco, co se těžko popisuje… takovej ten pocit, když něco není, jak má bejt. A ty to cítíš, ale nemáš to jak dokázat.“
„Tohle se stalo v devadesátym prvním. Po revoluci byl bordel, rušily se tratě, lidi přicházeli o práci. Všechno se měnilo. A mezi těma změnama zmizela i malá stanička ve Vraňanech. Byla to vedlejší trať, osobáky tam jezdily jen třikrát denně a někdy ani to ne.“
František přehodil klacek v ohni, jiskry vyskočily do tmy.
„Výpravčí tam sloužil celej život. Josef S., říkejme mu tak. Tichej chlap, bez rodiny, oddanej službě. Každej ho znal. Každej věděl, že i kdyby měl jet jeden vlak denně, on tam bude stát v uniformě a mávat plácačkou.“
„Jenže když staničku zavřeli, neodešel. Vážně. Přišli nový nařízení, trať se oficiálně zrušila. Ale on tam dál chodil do služby. Každej den. V pět ráno otevřel malou budku, postavil se na perón a čekal.“
„Na co?“ zašeptal někdo z nás.
František se podíval do ohně. „Na vlaky. Co už dávno nejezdily.“
„Lidi si z něj dělali srandu. Říkali, že mu přeskočilo. Ale pak… pak jednoho rána řidič náklaďáku, co jezdil kolem, přísahal, že viděl vlak. Starej osobák, zelený vozy. Pomalý, rachotící. Vjel na bývalou trať, kde už byly koleje vytrhaný.“
„A výpravčí Josef? Stál tam. Mával. A když ten chlap zastavil a vyběhl z auta – už tam nikdo nebyl.“
„Začali jsme se o to trochu víc zajímat. Neoficiálně. Byla tam kamera ze skladiště nedaleko. A na ní – poslouchejte dobře – byl záběr na perón. A něco se tam mihlo. Nejasná postava. V uniformě. A na skle výpravní budky se objevila pára, jako kdyby tam někdo vydechl. Ale uvnitř bylo zamčeno.“
Oheň zapraskal.
„Našli jsme Josefa až o pár dní později. Ve stanici. Seděl na židli, uniformu čistou, boty naleštěné. Měl zavřené oči. A úsměv.“
„Byl mrtvý?“ zeptal se někdo potichu.
František přikývl.
„Ano. Zemřel na infarkt. Ale v ruce svíral plácačku. A na stole měl zápis o vlaku číslo 3017. Osobní, směr Litoměřice. Ten vlak podle záznamů přestal jezdit v roce 1973.“
„A teď přijde to zvláštní. Každej rok, přesně ve stejný den, co zemřel, lidi z okolí říkají, že v noci slyší houkání vlaku. Starý, táhlý, jak ze snu. A na bývalém perónu se prý na chvíli rozsvítí lucerna. Jen na pár vteřin. A pak zase tma.“
František se odmlčel.
„Některý cesty končí, i když koleje už dávno nevedou. Ale možná… někde ještě pokračujou.“
Seděli jsme tiše. Oheň plápolal. A v tu chvíli jsme si nebyli jistí, jestli se z dálky neozvalo tiché huuu…, jakoby vlak brzdil ve stanici, která už neměla komu sloužit.
