Článek
František seděl u ohně, klobouk na koleni a chvíli mlčel. Jen vítr se opřel do větví.
„Tohle bude krátký.
Protože všechno se stalo mezi dvěma zastávkama. A přitom se nic nikdy nenašlo.“
Červenec 1991.
Most – vlaková linka směr Litvínov.
Vlak odjel v 16:40 z hlavního nádraží. V tu dobu do něj nastoupil muž jménem Vladimír P., dělník ze šachty, 45 let. Seděl sám, druhý vagón, poblíž dveří. V ruce tašku, v kapse výplata.
Další zastávka: Louka u Litvínova.
Tam už nevystoupil.
„Zní to banálně, co?“ řekl František.
„Jenže když si ten vlak prošel strojvedoucí i průvodčí – nikdo ho tam už neviděl.
Jako kdyby… prostě zmizel mezi kolejemi.“
Nešlo o člověka, co by utíkal. Měl rodinu. Práci. Vracel se domů.
Ale domů nedošel.
A co bylo divnější – v kolejích mezi Mostem a Loukou nebylo nic. Žádný nález. Žádné tělo. Ani batoh. Ani oděv.
Nic.
Jako kdyby se vlak něčeho dotkl – a to přestalo existovat.
Týden poté byl nedaleko trati nalezen kabát. Šachtařský.
Zavěšený na větvi, v borovici u kolejí. V kapse – bílý lístek, jaký se dává k výplatě.
Na něm:
„Ještě nejsem pryč.“
Jo, já si tenkrát vyslechl výpověď jednoho bezdomovce, co přespával poblíž trati.
Řekl, že tu noc slyšel kroky.
Ale že nešly po zemi.
„Šly jako… nad hlavou. Jako po střeše. A že něco šeptalo. Pořád dokola jedno jméno: Vladimír. Vladimír.“
Případ se nikdy nevyřešil.
Oficiálně: „ztracená osoba“.
Neoficiálně?
„Zůstalo to mezi kolejemi. A občas to tam prej zůstává dodnes.
Jeden průvodčí pak řekl, že občas se ve druhém vagóně na chvilku otevřou dveře.
Sami od sebe.
Jako by někdo chtěl nastoupit.
Nebo vystoupit.“
František pokrčil rameny.
„Nevím, co se tam stalo. Ale dodnes, když projíždím tou trasou – dívám se radši z okna.
Protože kdybych se podíval na prázdný sedadlo vzadu…
Možná bych zjistil, že není úplně prázdný.“
