Článek
A František vždycky dopoví příběh, napije se a my jen koukáme… a pak někdo z nás řekne:
„Franto… ještě jeden. Ještě jeden dej.“
Tak jo. Tady je další. Tentokrát případ z Terezína, kde jsem kdysi sloužil jako mladý. Případ s historií v zádech. Ale to, co se stalo v tom sklepě – to bylo …
Franta si přihnul z plecháčku a odkašlal.
„Tohle není z války, jak si všichni myslí. To je z doby, kdy se z Terezína stal sklad a ubytovna.
A lidi tam žili v tom, co mělo zůstat zavřený navždycky.“
Rok 1982.
Jedna ze starších částí pevnosti v Terezíně sloužila tehdy jako sklad potravin.
Dole ve sklepě byla uzavřená místnost. Betonová, bez oken. Dveře zajištěné.
Nikdo tam nechodil.
Až jednou přišli pracovníci pro inventuru – a cítili zápach.
Dveře otevřeli až po dvou hodinách. Uvnitř – tělo mladé ženy. Asi třicet.
Žádné doklady.
Seděla u zdi. Oči zavřené.
Vedle ní lžíce a starý, rezavý kastról s vodou.
A na zemi… čerstvě vyškrábané znaky.
Jsem tam přišel s kolegou.
„Bylo to divný. Ne, že tam někdo zemřel – to jsme znali. Ale jak tam vůbec mohla být.
Vchod byl zamčený. Zvenku zámek i zevnitř.
A nikdo ji tam nikdy neviděl vejít.“
Výslechy nic neukázaly.
Nechyběla v okolí žádná žena.
Vlasy světle hnědé, tvář tichá. Jako by tam čekala.
Ale na co?
A pak – přišla žena z vedlejší vesnice.
Přinesla malý zápisník.
Řekla: „Tohle napsala moje sestra v roce 1969. Tehdy se ztratila.
Nikdy jsme ji nenašli.
A tohle je její písmo.“
Zápisník končil větou:
„Půjdu tam, kde se vrací stíny. A až mě přestanete hledat, najdou mě ti, co rozumí mlčení.“
A tím to skončilo.
Bez vysvětlení. Bez pohřbu.
Nikdy ji nenašli.
Doslova zmizela.
Franta ztichl.
A pak dodal:
„Víš, co je nejdivnější?
Že když jsme ten sklep zavřeli a zapečetili,
další týden tam někdo položil na zem bílý šátek.
A když jsme ho zvedli,
pod ním byla vlhká skvrna.
A v ní otisk dlaně.
Dětský.“
Místnost byla dlouhodobě uzavřená. Případ nebyl nikdy zveřejněn v tisku. Zůstává evidován jako „smrt bez cizího zavinění – neidentifikovaná osoba“.
My všichni jsme seděli kolem ohně. Nikdo nepromluvil.
A pak, zpoza kytary, někdo řekl potichu:
„Franto… ještě jeden. “
