Článek
„Litvínov. Šedý město.
Ale tenkrát, v osmdesátým devátým, to ještě bublalo. Chemička jela, chlapi dělali dvanáctky, smrad se valil do polí.
A pak jednoho dne přijde vrátný a řekne mi: Pane, podívejte se na tohle.
Tohle… není normální.“
Srpen 1989.
V jedné ze starších hal litvínovské chemičky byl nalezen sešit. Starý, ohmataný.
Ležel mezi dvěma zásuvnými skříněmi v archivu elektroúdržby.
Na první stránce:
„Vidím tě. Pořád tě vidím.“
A pak – stránky plné očí.
Kreslených propiskou. Desítky, stovky očí. Každé jiné.
Některé široké, jiné přivřené.
A mezi nimi:
„Dívají se i v noci. I když spím.“
„Nejsou to moje oči.“
„Oni mi je vezmou.“
Tak jsem si listoval sešitem.
„Říkal jsem si – nějakej blázen. Možná stará uklízečka.
Jenže pak mi kolega řekl: Franto, tohle písmo…
To je od Petra. Ten, co minulý týden nepřišel do práce.“
Petra J. hledali týden.
Napřed si mysleli, že utekl. Pak, že ho odvezli estébáci.
A pak našli jeho skříňku.
Zavřená. Zvenčí bez zámku.
A uvnitř – oči.
Ne skutečné.
Ale nalepené.
Vystříhané z fotek, novin, katalogů.
Na každé straně papíru jedna. Nalepené, pečlivě, do řad.
A pod tím rukou napsáno:
„Teď už mě najdou i tady.“
A pak přestala fungovat světla.
V té hale, kde se sešit našel, zhaslo zářivkové světlo přesně v 3:33 ráno. Každou noc.
A i když to technici opravili, vždycky se to opakovalo.
Nikdo tam nechtěl být na noční.
František říká:
„Neříkám, že se něco stalo. Možná jen utíkal. Možná se zbláznil.
Ale víš, co je divný?
Že o čtyři roky později tam při generální rekonstrukci našli výklenek ve zdi.
Zazděný.
A v něm kabát. Pánský.
A na něm – nalepené dvě oči z papíru.
Jako by se někdo díval… z druhé strany zdi.“
V archivech se skutečně našel sešit se zvláštními kresbami, ale byl založen jako „psychotický záznam“ a případ se neřešil. Zůstává jako městská legenda mezi starými zaměstnanci chemičky.
Sedíme tiše. Kytara teď mlčí.
A jeden z nás řekne polohlasem:
„Franto…
Už se mi nechce jít spát.“
