Článek
Říkal, že se k němu dostal až po letech, když už byl v důchodu. Ale něco v něm zůstalo – zvláštní ticho, co člověk cítí spíš na kůži než ušima.
Tenhle se odehrál v nemocnici v Bílině.
A doteď se v něm prý nesvítí ve třetím patře vlevo.
Franta mlčel trochu déle než obvykle. Pak se napil a řekl tiše:
„Ne všechno, co je mrtvý, přestane psát.“
Duben 2001.
Nemocnice Bílina, neurologie.
V noci zemřela sestra Lenka H., 38 let. Pád ze schodiště. V práci zůstala přesčas.
Někdo ji našel až nad ránem, dole u výtahu.
Případ se uzavřel jako nehoda.
Klouzavá dlažba, podvrtnutý kotník, náraz hlavou o hranu.
Konec.
Jenže o tři dny později přišla obálka.
Adresovaná vedení nemocnice. Bez známky. Jen rukou psaná poznámka:
„Zůstaňte v přízemí.“
Uvnitř:
Jediný list papíru. Psaný rukou.
„Chtěla jsem říct, že jsem nespadla.
Někdo mě postrčil.
Viděla jsem ho. Nebyl to člověk.
Oči měl, ale ne dlaně.
A zůstal tam. Nahoře. Ve tmě.“
„Mysleli si, že to někdo udělal jako vtip,“ říká Franta.
„Jenže písmo… bylo její. Ověřili to.
A pak – dorazil další.“
Druhý dopis přišel týden po pohřbu.
Bez adresy, jen opět:
„Zůstaňte v přízemí.“
Uvnitř:
„Nenechte tam nikoho přespat. V noci se to hýbe.
Oni nechodí. Oni kloužou.
A nosí tváře těch, co šli spát naposled.“
Po tom dopisu začaly noční směny odmítat službu ve třetím patře.
Jedna sestra řekla, že viděla Leničku, jak jí mává za sklem.
Ale když se rozběhla, za dveřmi nikdo nebyl.
Kamery – nic. Ale vždy přesně v 3:14 ráno se na záznamu objevilo rušení.
Jako statická linka.
A pak – stín.
Franta se zadíval do plamenů.
„Zavřeli to křídlo.
Dali tam karton a napsali: Rekonstrukce.
Ale nic se tam nedělalo.
A víš co je nejdivnější?
Že v archivu záznam o Lence chybí.
Jako kdyby tam nikdy nepracovala.
Ale ten dopis pořád mají.
Ve složce.
A pod ním rukou:
Neotvírat v noci.“
Všichni ztichneme, někdo si přitáhne spacák blíž k ohni.
A jeden z nás jen tiše řekne:
„Franto…
Tyhle nemáš říkat před spaním.
Ale dej ještě jeden.“
