Jak je možné, že z Bohnic znovu utekl nebezpečný pacient?

Z pražské psychiatrické nemocnice Bohnice znovu utekl pacient, který byl podle policie nebezpečný. Tentokrát se to stalo při vycházce – běžné součásti léčebného režimu. Jenže veřejnost se oprávněně ptá: jak může mít vycházky člověk, který se léčí po spáchání násilného činu, a jak je možné, že útěky podobného typu se opakují?

Psychiatrické nemocnice, včetně Bohnic, jsou zařízeními, která mají dvojí úlohu – léčit a zároveň chránit. Pacienti zde často nejsou dobrovolně, ale na základě soudního rozhodnutí o ochranné léčbě. U části z nich jde o násilné pachatele, dokonce vrahy, kteří byli kvůli duševní poruše zproštěni trestní odpovědnosti.

Takový pacient sice „není trestán“, ale zůstává nebezpečný. Proto by měl být pod stálým dohledem, s přísně omezeným pohybem. Jenže praxe ukazuje, že i tito lidé mají často povoleny vycházky – a z nich se někteří prostě nevrátí.

Jen během posledních měsíců média informovala o několika útěcích: pacienti vyskočili z okna, utekli z vycházky nebo opustili oddělení bez vědomí personálu. Policie musela veřejnost varovat, že dotyční mohou být agresivní, pokud neužívají léky.

V některých případech se jednalo o lidi s historií násilí, výhrůžek nebo pokusů o vraždu. V jiných o pacienty s bludy a paranoiou, kteří bez medikace ztrácí kontakt s realitou.

Otázka, která se nabízí, zní: Kdo rozhoduje o tom, komu se povolí vycházka?

Pro rodiny obětí to musí být absurdní podívaná. Člověk, který připravil o život jejich blízkého, se prochází po areálu léčebny – a někdy i mimo něj. Bez pout, bez dozoru. A když uteče, veřejnost se dozví, že „může být nebezpečný“.

Je to výsměch spravedlnosti i selhání systému, který má chránit nejen pacienty, ale i společnost. Pokud stát dokáže chránit pachatele, ale ne jejich oběti, něco je špatně.

Útěky z Bohnic se staly tak časté, že už působí téměř banálně. Ale každý takový případ by měl být varováním.

Z oficiálního pohledu je vycházka součástí terapie – krok k návratu do běžného života. Lékaři argumentují, že úplná izolace není léčba. Jenže mezi „léčbou“ a hazardem s bezpečností veřejnosti je tenká hranice.

Psychiatrická nemocnice Bohnice ročně hlásí stovky případů, kdy pacienti opustí areál bez povolení. Část z nich se vrátí, část je nalezena policií – a u některých hrozí reálné nebezpečí.

Je pochopitelné, že ne každý pacient je stejný. Ale pokud někdo spáchal vraždu, měl by být systém nastaven tak, aby k útěku nemohlo dojít vůbec.

Z dostupných zdrojů lze uvést několik případů:

Muž, který se léčí z bludů — V květnu 2024 opustil svévolně oddělení, nebyl pod dohledem personálu; pátrání po něm bylo vyhlášeno, později se sám přihlásil na policii. Pražský Deník+1

Nikdo nezpochybňuje, že i duševně nemocní lidé mají právo na léčbu. Ale když se z léčby stává riziko pro společnost, musí zasáhnout stát. Útěky z Bohnic nejsou jen selháním personálu – jsou selháním celého systému, který zapomněl, že ochranná léčba má chránit i veřejnost, nejen pachatele.

Dokud budou z psychiatrických léčeben unikat lidé, kteří mají na svědomí životy jiných, zůstane otázka viset ve vzduchu: Koho vlastně chráníme?