Článek
Už se nebojíme jen tmy, ale i vlastní ulice
Nechci nikoho očerňovat. Nejsem expert na bezpečnostní politiku, ani si nehraju na zachránce světa. Jen píšu, jak to vidím já – obyčejný člověk, co žije ve městě, které se pomalu mění k horšímu. A nejsem sama.
Pamatujete si, když jste mohli jít večer do parku bez strachu? Když se děti vracely z tréninku samy, a nebylo třeba je vyzvedávat na každém kroku? Když jste věděli, že někde za rohem chodí pěší hlídka policie – a že když se něco stane, zasáhne?
Dnes už je to spíš vzpomínka než realita.
Večer jít sama do parku? Ani omylem. Nepřipadá mi to bezpečné. Po setmění se z některých částí města stávají zóny, kde se neví, kdo se pohybuje, kdo tam „bydlí“, a co právě hledá – často ne zrovna v dobrém úmyslu.
Přibývá krádeží – nejen kol, ale i tašek, mobilů, peněženek. Vznikají místa, kde si lidé předávají drogy skoro otevřeně. Občas to vypadá, jako by se určité části města staly prostorem bez pravidel. Výsledkem je, že města ztrácejí viditelnou autoritu. Lidé se cítí méně bezpečně. Mladí si testují hranice. Agresivita narůstá. A když už někoho přepadnou, okradou nebo mu rozbijí okno u auta, často slyší, že „to bohužel nevyšetříme“.
A přitom… policie nikde. Nebo spíš: někde sedí, nejspíš v autě nebo na kamerách. Ale v ulicích? Na nohách, mezi námi? Většinou ne.
Botička místo pomoci
Moderní hlídka: notebook a klidné parkování
Místo hlídky ulic přibylo jiného typu „dozoru“ – ten, který botičkuje. Botičkářů máme víc než dost. Zato pokud voláte, že se někdo rve u vchodu do domu, pravděpodobně se dozvíte, že „nemají volnou hlídku“. Ale auto s botičkou? To vyjede téměř okamžitě.
Občané tak právem cítí, že se z veřejné služby stává něco jiného – spíš správce parkování než strážce bezpečí.
Nedostatek lidí nebo nedostatek zájmu?
Ano, je fakt, že policie trpí nedostatkem personálu. Náborová krize trvá už roky. Ale i ti, kdo nastoupí, často brzy zjistí, že práce na ulici je nedoceněná, riziková a navíc nevděčná. Takže skončí v kanceláři. Nebo v botičkovém oddělení. Protože papíry nekoušou.
Ale co bezpečí lidí? Co prevence? Co viditelná přítomnost autority, která dává najevo: „Město je tu pro všechny, ne jen pro ty silnější nebo hlučnější“?
Zatímco nás straší noční ulice, někdo jiný pečlivě hlídá, jestli náhodou nepřečníváš o deset centimetrů do zákazu stání.
To není hejt. To je smutek.
Tenhle článek není útok na policisty. Naopak. Věřím, že spousta z nich chce dělat svou práci poctivě, ale systém je postavený tak, že pěší hlídka je dnes luxus, ne norma. A že když se něco děje, často „není volná hlídka“, i kdyby člověk volal o pomoc s pláčem v hlase.
Nechci se bát vyjít večer ven. Nechci, aby mi známí říkali, že jim už dvakrát ukradli kolo, a pokaždé to skončilo odložením případu.
Chci jen to, co by mělo být samozřejmé: město, kde můžeme normálně žít.
Nečekám zázraky. Ale třeba když budeme mluvit nahlas, někdo začne konečně poslouchat.
