Článek
Holčička seděla u okna a dívala se na večerní oblohu. Mezi hvězdami svítila malá červená tečka.
„Tati?“ zeptala se tiše.
„Ano, zlatíčko?“
„To je Mars?“
Tatínek přikývl.
„A proč je celý červený? A kde má moře? Vždyť planety přece mívají oceány…“
Tatínek se usmál, posadil se vedle ní a zadíval se na oblohu.
„Víš… Mars kdysi opravdu měl oceán.“
Holčička vykulila oči.
„Opravdu? A kam zmizel?“
Když byl Mars modrý
„Před miliardami let,“ začal tatínek vyprávět,
„byl Mars úplně jiný svět. Nebyl červený. Byl modrý a zelený.“
Na jeho povrchu tekly řeky.
Mezi horami se rozlévaly obrovské oceány.
Pršelo tam.
A foukal tam vítr stejně jako tady na Zemi.
„Možná tam tehdy běhaly i nějaké malé bytosti,“ dodal tiše.
Holčička se usmála.
„A měly domky u moře?“
„Možná,“ řekl tatínek. „Ale pak se stalo něco hrozného.“
Den, kdy Mars přišel o svůj štít
„Každá planeta potřebuje ochranu,“ pokračoval.
„Země má neviditelný štít — magnetické pole. Chrání nás před sluncem.“
„A Mars?“
„Mars ho měl taky. Jenže jeho srdce — jeho jádro — časem vychladlo. A štít zmizel.“
Holčička si představila planetu bez ochrany, vystavenou žhavému slunci.
„A Slunce ho spálilo?“
„Spíš… mu ukradlo vzduch.“
Když Slunce odneslo oblohu
Bez magnetického pole začal sluneční vítr Marsu odnášet atmosféru pryč do vesmíru.
Pomalu.
Rok po roce.
Milion let po milionu let.
Obloha řídla.
Vzduch mizel.
Tlak klesal.
A bez tlaku nemohla voda zůstat kapalná.
Smrt oceánů
„Oceány se začaly vypařovat,“ řekl tatínek tiše.
„Část vody uletěla do vesmíru.
Část zmrzla pod povrchem.
A část se schovala v ledu na pólech.“
Moře vyschla.
Řeky se změnily v kamenná koryta.
Bouře rozfoukaly prach po celé planetě.
A Mars se začal barvit do ruda.
Poslední vzpomínka na modrý svět
Holčička chvíli mlčela.
„Takže Mars je vlastně smutná planeta?“
Tatínek ji objal.
„Není smutná. Je statečná. Přežila obrovskou změnu. A pořád v sobě nese vzpomínku na oceán.“
Podívali se znovu na červenou tečku na obloze.
„Možná jednou lidé najdou jeho zamrzlou vodu,“ řekla holčička.
„A možná si vzpomenou, jaký byl dřív.“
Tatínek se usmál.
„Možná mu jednou vrátíme i moře.“
„A tati, proč to jádro vyhaslo? A nevyhasne jednou i to naše? Nemůže ho někdo zničit? A kam by pak šli lidé?“
Tatínek se na chvíli zamyslel. Pak si holčičku posadil na klín a mluvil pomalu, aby rozuměla každému slovu.
„Víš… jádro planety nevypadne jako kamínek z kapsy,“ usmál se.
„Ono prostě jednou zestárne.“
Proč jádro Marsu vychladlo
„Mars je menší než Země. A malé planety chladnou rychleji, stejně jako malý hrnek čaje vystydne dřív než velký hrnec polévky.“
Když byl Mars mladý, jeho jádro bylo:
- žhavé
- tekuté
- plné energie
Vytvářelo magnetické pole — neviditelný štít.
Ale časem:
- teplo unikalo do vesmíru
- jádro tuhnulo
- přestalo se hýbat
A bez pohybu není magnetické pole.
Mars prostě zestárl.
Holčička se zamračila.
„A naše Země? Ta taky zestárne?“
Tatínek přikývl.
„Ano. Ale ne brzy. Máme ještě miliardy let. Země má velké horké jádro a pořád v něm všechno proudí a víří.“
Země má:
- tekuté železné jádro
- silné magnetické pole
- pevný ochranný štít
A ten nás zatím chrání velmi dobře.
„A nemůže ho někdo zničit?“ zašeptala.
Tatínek se zasmál.
„Nikdo nemá takovou sílu. Ani všechny atomové bomby světa by s jádrem Země nic neudělaly. Je hluboko, obrovské a žhavější než povrch Slunce.“
Holčička chvíli mlčela.
„A kdyby se přece jen něco stalo… kam by šli lidi?“
Tatínek se zadíval z okna na hvězdy.
„Lidi jsou cestovatelé. Vždycky byli. Kdyby se Země jednou změnila, půjdeme dál. Na jiné planety. Do jiných světů.“
„Na Mars?“
„Možná. A možná ještě dál.“
Holčička se usmála.
„Tak Mars čeká.“
Tatínek ji objal.
A Mars tam nahoře tiše zářil — jako starý svět, který kdysi býval modrý.
