Článek
Nejde o nenávist. Nejde o odmítání pomoci. A už vůbec nejde o to, že by Češi byli bezcitní.
Jde o hněv. O frustraci. O pocit nespravedlnosti, který se hromadí roky – a válka na Ukrajině ho jen obnažila.
Pomoc, která byla správná
Když začala válka, Česká republika pomohla. Rychle, velkoryse, lidsky. Lidé nabízeli byty, oblečení, práci, školy, lékaře. Stát otevřel systémy, nastavil dávky, zjednodušil pravidla.
To nebyla chyba. To byla správná reakce na humanitární katastrofu.
Chyba přišla později.
Postupně začaly vyplouvat na povrch příběhy, které se neopakují jednou – ale znovu a znovu:
- lidé s dočasnou ochranou, kteří se většinu času zdržují mimo ČR,
- opakované přijíždění pouze kvůli prodloužení ochrany a vyplacení dávek,
- nepravdivé údaje při jednání s úřady,
- dávky vyplácené bez reálné kontroly skutečného pobytu a potřeby.
Nejde o jeden exces. Jde o systémový problém.
A lidé to vidí.
Češi nejsou naštvaní na Ukrajince. Jsou naštvaní na stát
Zásadní rozdíl, který se často záměrně ignoruje:
Většina Čechů není proti pomoci lidem v nouzi. Většina Čechů je proti chaosu, špatnému nastavení a nulové kontrole.
Protože zatímco:
- český senior počítá každou korunu,
- samoživitelka bojuje o příspěvek,
- zdravotně postižený čeká měsíce na posudek,
jiný systém funguje rychle, benevolentně a bez důsledné kontroly.
Když mizí peníze a mizí důvěra
Další vrstva hněvu se týká peněz:
- veřejné sbírky bez jasné transparentnosti,
- pomoc, u které nikdo přesně neví, kam se skutečně dostala,
- prostředníci, organizace, kampaně – a minimum veřejné kontroly.
Lidé nejsou hloupí. Cítí, když se s nimi nehraje fér.
A když se ztratí důvěra ve stát, rodí se vztek.
Oprávněný hněv není extremismus
Označovat jakoukoli kritiku za xenofobii nebo nenávist je pohodlné. Ale je to nebezpečné.
Protože:
- oprávněná otázka není nenávist,
- požadavek kontroly není rasismus,
- volání po spravedlnosti není útok.
Naopak – umlčování legitimních obav je přesně to, co společnost rozděluje.
Co by pomohlo víc než moralizování
Ne další nálepky. Ne další výčitky.
Ale:
- jasná pravidla,
- důsledná kontrola pobytu a nároku na dávky,
- transparentní tok peněz,
- rovný přístup ke všem, kteří jsou skutečně v nouzi.
Pomoc ano.
Chaos ne.
Závěrem
Češi nejsou zlí. Jsou unavení.
Unavení z toho, že systém neumí rozlišovat mezi pomocí a zneužíváním. Unavení z toho, že poctivost se nevyplácí. Unavení z pocitu, že se s nimi nejedná narovinu.
A dokud se o tom nebude mluvit otevřeně, bez moralizování a bez strachu, bude ten hněv jen růst.
