Článek
Celý rok pracujete, těšíte se na pár dní klidu, zaplatíte si dovolenou a konečně nastoupíte do letadla. Jenže místo odpočinku začne několikahodinový koncert pláče, křiku a hysterického řevu malých dětí. Snažíte se to tolerovat, někdy jste otrávení a máte z toho migrénu.
„Buď tolerantní.“
„Klid.“
„Vezmi si špunty do uší.“
Ano, říkám si to první hodinu.
Když dítě pláče deset minut, chápu to.
Když pláče půl hodiny, snažím se být ohleduplná.
Když pláče hodinu, pořád si říkám, že za to nemůže.
Ale po druhé hodině nepřetržitého křiku už netrpí jen dítě.
Trpí celé letadlo.
A nejde o nedostatek soucitu. Jde o obyčejnou lidskou únavu. Hluk, kterému nelze uniknout. Nemůžete odejít, zavřít dveře ani si udělat pauzu. Jste uvězněni několik kilometrů nad zemí a čekáte, až to skončí.
Možná bychom si měli přestat nalhávat, že každý, komu to vadí, je netolerantní člověk. Soucit s dítětem a únava z několikahodinového křiku se totiž navzájem nevylučují.
Jen už po několika hodinách trpíte spolu s ním.
Dítě za to samozřejmě nemůže. Je unavené, nechápe, proč sedí připoutané v hlučné plechové trubce několik kilometrů nad zemí, bolí ho uši při změnách tlaku a často je přetažené. Otázka ale zní: proč ho tam vůbec někdo bere?
Každé léto vidíme stejné obrázky. Miminka v rozpálených letoviscích, dlouhé hodiny na letištích, přeplněná letadla a teploty, které jsou náročné i pro dospělého člověka.
Někdy si kladu otázku: opravdu je tato dovolená pro dítě, nebo hlavně pro rodiče?
Malé miminko nepotřebuje moře, hotel ani exotickou destinaci. Potřebuje především klid, bezpečí, pravidelný režim a prostředí, kde se cítí dobře. Jeho organismus se teprve vyvíjí. Miminka jsou citlivější na přehřátí, dehydrataci i náhlé změny prostředí než dospělí.
V letadle navíc často pláčou kvůli změnám tlaku, nepohodlí nebo únavě.
A nejde jen o dítě. Jde také o ohleduplnost vůči ostatním. Když si někdo zaplatí dovolenou nebo let, má právo očekávat alespoň základní klid. Místo toho často několik hodin poslouchá nepřetržitý pláč a křik, protože se dospělí rozhodli, že jejich vysněná dovolená je důležitější než pohodlí dítěte i všech kolem.
Nedávno jsem v letadle protrpěla celou cestu za neustálého řevu dítěte. Potom i cestu autobusem. Dítě plakalo a křičelo cestou na resort, a přestože jsem měla naštěstí jiný hotel, kdykoli jsem šla kolem jejich ubytování, slyšela jsem jen křik dítěte.
Když odjížděli zpět do Čech, rozhodně nevypadali odpočatě. Paní měla kruhy pod očima, pán působil naštvaně a dítě opět plakalo. Navíc bylo přehřáté, rudé a spálené od slunce.
Nemám nic proti cestování s dětmi, ale někdy je to opravdu náročné.
Otázka tedy možná nezní: „Mají rodiče cestovat s malými dětmi?“
Spíše: „Dokážou při tom skutečně zohlednit potřeby dítěte, nebo se snaží přizpůsobit dítě svým plánům?“
Existuje jen otázka, kterou by si měl položit každý rodič sám:
Jedeme k moři proto, že to opravdu prospívá našemu dítěti, nebo hlavně proto, že to chceme my? Je taková cesta skutečně nutná ?
