Článek
Někdo má doma šatnu. Někdo vinný sklípek.
Já mám černou díru. Plně funkční. Bez návodu. Na nervy.
Ztrácí se v ní všechno. Klíče, peněženka, brýle, jedna ponožka z každého páru, iluze.
Jednou mi zmizel celý balík toaleťáku. CELÝ. To byl den, kdy jsem opravdu sáhla na dno – nejen emocionálně. (Ano, to byl temný den.)
Začíná to vždycky nevinně.
Jdu si pro nabíječku. Není tam.
Hledám ji půl hodiny. Přitom jsem ji viděla na stole. Přísahám.
Najdu ji za tři týdny. V mikrovlnce.
Kdo tam dal i ten toast, to už je jiný příběh.
Věci mizí bez varování. Objeví se později – často v místech, kde byste to nečekali. V botníku. V mrazáku.
U sousedky. (Jako třeba ex. Ale to už je míň vtipný.)
Kamarádi mi říkají:
„Hele, nemyslíš, že je to prostě tebou? Že jsi trochu roztěkaná? Neorganizovaná? Možná přetížená?“
Ale já si myslím svoje. Tenhle byt je portál do jiné dimenze, kde věci žijí vlastním životem. A organizují proti mně rebélii.
Prostě, co se u mě děje, překračuje rámec běžného chaosu a bordelu.
Tohle je… organizovaný sabotážní útvar.
Jsem si skoro jistá, že v tom má prsty skřítek Bordelníček. Malý bastard, co miluje chaos a nenávidí logiku. Vytahuje věci ze šuplíků, přehazuje ponožky a směje se, když zakopnu o vlastní kabelku.
A pak tu je jeho brácha – Bordelník Veliký. Ten už není žádná sranda.
Ten umí vygenerovat chaos dřív, než řeknu:
„Kam jsem sakra dala tu účtenku od…“
(Dosaď cokoliv. Všechno pasuje.)
Když odjedu na víkend a vrátím se domů, vypadá to, jako by se tu konala ilegální techno party pro neviditelné skřety.
Přitom nechám byt uklizený. Tedy… myslím.
Ale po návratu mám vážně podezření, že se tu konal sněm pekelných sil.
Když se mě ptají:
„Co děláš celý den?“
„Uklízím.“
„Zase?!“
„Jo.“
„A kdy stihneš ten bordel nadělat, když jsi pořád v práci?“
„Hele, na to mám dar. To se děje samo. Já už jen hasím škody.“
Abych to uvedla na pravou míru: já jsem celkem normální člověk.
Vím, že ponožky mají být v šuplíku, klíče na věšáku a doklady v kabelce.
Jenže to, co se u mě děje, překračuje rámec běžného nepořádku.
Tohle je… (ano, znovu to řeknu) organizovaný sabotážní útvar.
Tenhle byt je portál do jiné dimenze. Věci tu žijí vlastním životem. A já jsem jen neplacený kompars v jejich sitcomu.
A takhle si tu žijem. Já, černá díra a moje parta imaginárních sabotážníků.
Tenhle byt je prokletý.
Končím. Odejdu. Nechám jim tu všechno – ať si ten chaos sežerou i s dekoračními polštářky.
Jen doufám, že ti malí skřeti nezjistí, kde budu bydlet příště.
Smích jako obrana
Rozhodla jsem se, že dokud mě nezavřou do ústavní péče, budu o tom alespoň psát. A rozesmívat lidi.
Protože smích léčí. I v případech, kdy si myslíte, že vám začíná hrabat. (Občas oprávněně.)
Takže pokud i vy doma hledáte klíče už čtvrtý den, našli jste v troubě zubní kartáček a nosíte dvě různé ponožky – nejste v tom sami.
Jen vás prosím… nekrmte ty skřítky po půlnoci… znáte to.
Množí se pak jako vodní řasa v mojem akvárku.
