Článek
Přijela jsem na parkoviště.
Venku zuřila kalamita. Déšť bičoval auto tak, že jsem slyšela, jak kapky tlučou o střechu jako bubeník v extázi.
Seděla jsem a čekala, až to aspoň trochu poleví, abych mohla proběhnout k domu a nezmoknout na kost.
Přítel byl v práci. V rádiu hrála pomalá balada, která k tomu počasí seděla až moc dobře. Byl to jeden z těch momentů, kdy se člověk cítí tak trochu ztracený ve vlastním dni.
A pak jsem ho uviděla.
Promočený na kost, motorka opřená o zábradlí, výraz „tohle nepřežiju“. Stál pod přístřeškem u zastávky a vypadal jak zmoklý pes. Promáčený od hlavy k patě, promočená bunda, kalhoty, boty. Vedle něj motorka, kapající zoufalství. Kamarád. Z těch, co se objeví po letech — a najednou jsou zase v tvém příběhu.
Stáhla jsem okénko:
„Pojď ke mně domů… Půjčím ti něco suchýho, dáme čaj, počkáš, až to přejde.“
Chvíli protestoval. Pak promrzlý kývl.
Doma mu říkám:
„Sundej to… než nastydneš.“
Ošíval se. Ale klepal se jak ratlík na podzimní procházce — a tak nakonec svolil.
Zmizel v koupelně. Dal si horkou sprchu.
A pak přišel — omotaný v osušce.
Oči unavené, ale vděčné. Osuška, deka, mikina o dvě čísla větší — přišly vhod. Sušičku nemám, ale zato mám horkovzdušný větrák, takže jeho oblečení – včetně trenek – se sušilo rozvěšené po židlích. Normálka.
Sedli jsme si. Dala jsem mu čaj s medem. Povídali jsme si o životě, o tom, co bylo, co nebylo… a vlastně to bylo hrozně fajn.
A pak to přišlo.
Zvuk klíče ve dveřích.
Partner. Dřív doma.
Vchází. Zastaví se.
Pohledem zmapuje situaci: cizí muž v mé dece, jeho trenky na židli, my dva s čajem a úsměvem.
Výraz ve tváři? Nepopsatelný. Kombinace podezření, zklamání, vzteku a „to-si-ze-mě-děláš-prdel“.
„To není, jak to vypadá!“ vyhrknu.
„Fakt ne? A jak to teda vypadá?“
A já – protože mi ta situace vážně přišla komická – se v tu nejhorší možnou chvíli rozchechtám.
Ten smích byl osudový.
Partner ztuhne. Výraz „to myslíš vážně?“.
„Tobě to přijde vtipný?“
„Ne… teda… jo… ale není to tak, jak to vypadá!“
„Jo jasně.“ Prásk.
Dveře. Ticho.
Kamarád si navléká ještě vlhké oblečení, omlouvá se, mizí.
Zůstávám sedět. Sama. S čajem, medem… a úsměvem, co mi tuhne na rtech.
Někdy je těžké být ženou.
Obzvlášť, když se snažíš být jen člověkem.
A tak jsem zase zůstala sama.
A víte co?
Pořídila jsem si psa.
Nevyčítá.
Teda… občas pohledem.
Ale jinak mám svobodu.
A vlastně je to fajn.
A někdy si říkám, co by na to řekl Osho. Možná by jen pokrčil rameny a připomněl:
Láska není vězení. Kde je žárlivost, tam není láska.
Ale v tomhle světě to lidi často nechápou.
Pletou si lásku s vlastnictvím.
Důvěru s kontrolou.
A obyčejnou lidskost s hrozbou.
A tak si dál vařím čaj.
A pes mi tiše hlídá záda.
A možná… je tohle láska. Ta tichá, klidná. Bez vysvětlování.
