Článek
Tma jak v pytli, ticho jako v hrobě a ve vzduchu visel ten typický vlhký večerní větřík, co člověku leze za límec a po zádech. U plotu jedné staré fabriky rostly stromy – takové ty zanedbané, co už by měly být dávno pokácené, ale úřady to zřejmě řeší přes tři razítka a dvě komise.
A najednou – BÁC!
Srdce mi málem vyskočilo z hrudníku. Mezi větvemi visí nohy. Fakt. Nohy.
Houpou se ve větru jak staré fusekle na šňůře. Ztuhla jsem.
„Proboha, oběšenec!“
Krve by se ve mně nedořezal. Okamžitě mi naskočila ta klasická vnitřní panika:
„Hlavně se nedívej na obličej! Nechceš vidět obličej! Bude to noční můra až do důchodu!“
Záchranná akce… skoro
S třesoucíma se rukama tahám mobil. Samozřejmě mi spadne do trávy – jak jinak. Hrabu po něm jak slepý krtek, konečně ho nahmatám a vytáčím policii. Hlas se mi klepe, jazyk se mi plete:
„Dobrý večer, myslím, že tady někdo visí. Jo, visí. Ze stromu. No vážně! Ano, u fabriky. Ano, vidím nohy.“
„Zůstaňte na místě,“ řekli. „Už tam jedeme.“
Tak stojím. Čekám. A najednou — HOP!
Ty nohy se pohnou. Oběšenec seskakuje dolů jak artista z cirkusu, čapne kolo opřené o plot a šup ho pryč!
Zůstala jsem stát s pusou dokořán.
To jako… cože?!
V tu chvíli přijíždí policejní auto. Vyskakuje mladý policista s baterkou a druhý s… nožem. Fakt s nožem. Asi že bude řezat lano. Vykuleně na mě:
„Tak kde ho máte?“
„Ten chlap… tenhle ten…“ (ukazuju na prázdný strom) „…ten oběšenec… ujel na kole!“
Chvíli se na mě dívají, jestli jsem neochutnala něco lesního a halucinogenního.
„Na kole?“ ptá se policajt podezřívavě.
„Jo, na kole!“ bráním se. „Normálně najednou hupnul dolů a ujel. Byla jsem si jistá, že je mrtvej, ale on byl asi jen prostě na čekané a u toho se houpal na stromě.“
„Děláte si z nás blázny, že?“ ptal se policajt, ale v koutkách mu škubalo, jak se snažil tvářit vážně.
„Já? Já to myslím smrtelně vážně !“
A abych trochu odlehčila situaci…
„No, asi uzrál jak hruška a spadl, no.“
Ale že bych rozesmála ty dva borce na místě činu? Ani náhodou. Tvrdí jak pařez. Jako by to byl pohřeb jejich posledního kámoše.
Druhý policajt vytahuje alkoholtester:
„Tak si dejchnete, slečno.“
Vysvětlení… a vyšetření
No… co k tomu dodat.
Zloděj se snažil vloupat do areálu, ale vyrušilo ho moje chvějící se já. Tak se vyšvihl na větev a hrál mrtvého brouka. Doslova. Dokud to nevzdal, když slyšel „haló, policie!“. A pak si to drandil do tmy jako nějakej fantom města perníku.
Odvezli mě na služebnu. Formulář, výpověď, kafe z automatu, co chutnalo jako ponožka ve vývaru.
A pak to přišlo.
Jeden po druhém nakukovali do kanceláře:
„To je ona? Ta s tím oběšencem na kole?“
„Jojo,“ kývl ten, co se mnou sepisoval protokol, a sotva potlačoval výbuch smíchu.
Za chvíli se u stolu střídali jak na stand-upu.
„A pak že se na služebně nikdo nesměje!“
„Paní, vy jste nám tu pobavila půl sboru. Skoro jsme si ten oběšenej bicykl dali do kroniky!“
A poučení?
Od té doby, když uvidím někoho koukat ze stromu, první, co mě napadne:
Zas nějakej cyklista.
