Článek
Nejsem ani vědkyně, ani teoložka. Jen… vidím. Cítím. A kladu si otázky, které se jiní bojí možná vyslovit.
Proč byly některé symboly démonizovány? Proč byly staré duchovní pravdy překrouceny? A proč máme stále pocit, že to, co nám bylo řečeno, není celé?
Pentagram: Znak života, který překroutili na zlo
Pentagram – pěticípá hvězda v kruhu – je dnes často spojován se satanismem. Ale historie mluví jinak.
Původně byl symbolem rovnováhy mezi pěti živly: Země, Voda, Oheň, Vzduch a Duch. Používali ho staří Egypťané, Mezopotámci, Pythagorejci, křesťané i alchymisté.
V kruhu symbolizuje celistvost, zdraví, ochranu.
Otočený pentagram? Neznamená zlo. Znamená pouze energii proudící z ducha do hmoty – tedy do těla, do země. Rovnováhu. Jiný směr. Ne hřích.
Až později, s nástupem církevní moci, byl pentagram označen za nečistý. Proč? Protože ho používali ti, kdo nebyli podřízeni – ženy, léčitelky, lidé napojení na přírodu.
Z pentagramu se stal symbol strachu. Ale to nevypovídá o něm – jen o těch, kdo se ho báli.
Bible: Kniha přepisovaná podle potřeb
Bible, jak ji známe, není původní text.
Byla sestavena z vybraných evangelií – jiné byly označeny za kacířské. Evangelium Marie Magdalény, Tomáše, Filipa – všechna mluvila o přímém spojení s Bohem, bez prostředníků. Proto byla umlčena.
V roce 325 n. l. císař Konstantin svolal koncil, kde byla zformována první verze oficiálního křesťanství. To nebylo duchovní rozhodnutí – ale politické.
Bible byla překládána, upravována, cenzurována. Části vytrženy, jiné vymyšleny. Žena byla potlačena. Tělo prohlášeno za nečisté. Strach povýšen nad soucit.
V původních textech se objevovaly i zmínky o tom, že pocházíme z hvězd – že duše je kosmického původu a Bůh není jen autoritou, ale i vědomím, které proudí skrze všechno.
Objevily se i náznaky reinkarnace – víry, že duše přichází na Zemi opakovaně, aby se učila, rostla a léčila skrze zkušenosti více životů.
Historický zdroj: Jeden z nejvýznamnějších církevních otců 3. století, Origenes z Alexandrie, učil o preexistenci duše a jejím návratu do nového těla. Tato myšlenka byla oficiálně odsouzena až na 2. konstantinopolském koncilu v roce 553, kdy byla reinkarnace prohlášena za herezi. Hereze (z řeckého haíresis – volba, směr) znamená:
Učení nebo názor, který se odchyluje od oficiálního učení církve.
Jinými slovy – pokud někdo říká nebo věří něco jiného, než co církev (zejména katolická) oficiálně uznává jako „pravdu“, je jeho názor označen jako hereze – a on sám jako heretik.
V historii to znamenalo:
- Vyobcování z církve
- Věznění, mučení nebo upálení (např. ve středověku – inkvizice)
- Zničení textů, myšlenek, filozofií, které neodpovídaly oficiální doktríně
Příklady toho, co bylo označeno za herezi:
- Víra, že Země obíhá kolem Slunce (Galileo Galilei)
- Víra, že duše se znovuzrozuje (reinkarnuje) (Origenes)
- Učení, že Marie Magdaléna nebyla hříšnice, ale duchovní partnerka Ježíše
- Nezávislé duchovní cesty bez církevní autority (např. gnostici, katarové, templáři)
Dnes slovo hereze někdy používáme i obrazně – pro názor, který odporuje hlavnímu proudu nebo autoritě, často s ironií.
Např. „říct, že nepotřebujeme církev ke spojení s Bohem, bylo kdysi hereze – dnes je to cesta mnoha lidí.“
Důvod? Duše, která se nebojí smrti, je těžší ovládat. A těžko se manipuluje někým, kdo ví, že smrt není konec.
Tak byla nahrazena naukou o jediné šanci, o vině a zatracení. O poslušnosti. O cestě, kterou určuje někdo jiný.
Vatikán a tajemství pod zámkem
Vatikán vlastní jeden z největších archivů na světě. Veřejnosti nepřístupný.
Obsahuje svitky, texty, důkazy o zamlčovaných evangeliích, gnostické spisy, staré symboly, pravdu o roli ženy v duchovní tradici. Vědění, které by mohlo osvobodit – nebo otřást základy moci.
Co je ve Vatikánu tak špatně?
To, že uchovávají pravdu, ale nesdílejí ji.
Že ví, že obraz Boha jako vousatého soudce je zjednodušený. Že ví, že Marie Magdaléna nebyla hříšnice, ale duchovní partnerka Ježíše.
Že vědí, že v původních svitcích se mluvilo o duši jako o věčném světle, nikoli o hříšném těle.
Vědí, že v původních svátcích šlo o sluneční cykly, rovnodennosti, návrat života, smrt a znovuzrození. Ne o trest a pokání.
Věděli, že člověk nebyl „stvořen z prachu“, ale že v původních spisech stálo: „Člověk přišel z hvězd, z nekonečna, jako jiskra světla.“
A věděli i to, že život pokračuje – z jednoho těla do dalšího. Že duše se vrací, učí, léčí, roste. A že ten, kdo zná tuto pravdu, nemusí se bát. A nelze ho snadno ovládat.
Ale mlčí. Protože vědění je síla. A sílu si chtějí ponechat.
Tisíc let vlády zla?
V Bibli je zmínka o tisícileté říši – novém světě míru a světla. Ale co když jsme to pochopili špatně?
Co když těch tisíc let už bylo – a nebyl to ráj, ale doba vlády zla?
Tisíc let válek, hranic, upalování, násilí. Tisíc let, kdy se jménem víry ničilo. Tisíc let duchovní slepoty. Možná právě to bylo ono temné období – a teď se konečně láme.
Zlo je hlasité. Stupňuje se. Už se neskrývá. Možná právě proto – končí.
A možná právě teď začíná něco jiného. Něco skutečného. Ráj ne jako slib – ale jako návrat k sobě.
A možná je čas, aby se staré symboly očistily. Aby slova znovu dostala svůj význam. A aby pravda – i ta nepohodlná – dostala prostor vyrůst.
O víře, která nemusí být vidět
Nejsem v žádné sektě. Ani jinde. Ale věřím v něco.. jen necítím potřebu chodit do kostela, abych mohla vnímat něco vyššího.
Moje víra je klidná, tichá. Nechci se zpovídat lidem, kteří sami často selhali. Nevěřím, že se vina smaže tím, že ji někdo formálně odpustí. Spíš věřím, že když člověk pochopí, co udělal a přestane ubližovat, je to opravdovější.
Mrzí mě, kolik bolesti se v historii odehrálo ve jménu víry. Kolik lidí bylo zraněno právě těmi, kteří měli druhým pomáhat. A kolik zla bylo skryto za roucho autority.
Ale nechci nikomu brát jeho víru. Pokud někomu kostel dává pokoj, vedení nebo naději – dobře.
Tenhle článek není útok. Je to jen přemýšlení. O symbolech. O tom, co nám bylo řečeno. A co možná mohlo být jinak.
Zajímají mě tyhle věci. Baví mě v nich hledat souvislosti. A někdy si jen kladu otázku:
Co když jsme něco podstatného přehlédli?
