Článek
V dnešní době, kdy se na každém rohu propaguje tolerance, inkluze, duševní zdraví a respekt k individualitě, je pozoruhodné, jak hluboce zastaralý systém stále vládne v některých školách.
Záchody pro nebinární žáky? Ano. Workshop o rovnosti? Ano. Ale dítě, které se bojí zazpívat před publikem, je káráno. „To se nedělá.“ Opravdu?
Znám maminku malého chlapce. Byl šikovný, zpíval si doma rád. Pak přišlo školní vystoupení. Dav rodičů s mobily v první řadě, nacvičené verše, pódium. Malý se vyděsil. Otočil se zády a řekl, že zpívat nebude. A víte, co následovalo? Kárání. Ponížení. Učitelka ho napomenula před ostatními. Měl prý „kazit partu“. Pro koho vlastně to představení je? Pro děti? Nebo pro rodiče, kteří si chtějí udělat hezkou fotku na Facebook?
A to mi připomnělo, co jsem prožívala jako malá..
Pamatuju si ten den jako dnes. Měla jsem zahrát na flétnu na školním vystoupení. Byla jsem malá, tichá, stydlivá. Zahlédla jsem publikum – tolik očí, tolik cizích tváří. Místo tónů z flétny přišel strach a tréma. Utekla jsem z pódia. Učitelka mě táhla zpátky násilím, prý „když už jsme to nacvičovali, tak to zahraješ“. Lidé se smáli. Já brečela. Dlouho potom jsem se nedokázala vyjádřit před skupinou lidí, natož vystupovat.
Tahle zkušenost není ojedinělá. Znám děti, které rády zpívaly – doma, v bezpečí. A pak přišla škola, vystoupení, tlačení do výkonu. Ztratily hlas, přesto školy dál nutí děti do veřejných prezentací, recitací, divadelních představení. Prý je to pro jejich dobro.
Ale je to tak?
Školní systém stále vychází z představy, že děti se mají přizpůsobit, poslouchat, nevymykat se. Zvládnout to, co jim přikážeme. Hrát roli v davu, zazpívat, odrecitovat, odpochodovat.
Chceme z dětí vychovávat osobnosti – a přitom je učíme držet se v řadě.
Chceme svobodu – ale nedáváme jim volbu.
Chceme respekt – ale nerespektujeme jejich pocity.
Možná je na čase se zeptat: komu ta školní vystoupení skutečně slouží?
Dětem, které se třesou trémou ? Učitelům, kteří potřebují splnit plán?
Můžeme děti učit odvaze, kreativitě a projevu – ale jen pokud jim zároveň dáme prostor být samy sebou. Ne každý se chce stát hercem, zpěvákem, řečníkem. Některé děti chtějí tvořit v tichosti, zkoumat svět po svém. A to je v pořádku.
Vystoupení dětí může být krásné – ale jen tehdy, když je k němu vedeme s citem.
Když se dítě těší, samo chce, připravuje si roli s radostí – pak to má smysl.
Dětská duše je křehká. Co se nám jako dospělým může zdát „jen trapas“, může být pro dítě hluboké zranění, které si ponese dál – a které později přeroste v úzkost, odmítání školy, nebo neschopnost projevit se v dospělosti.
Místo nátlaku můžeme dětem nabídnout možnost volby.
Místo nutnosti „vystoupit“ můžeme říct: „Chceš se zapojit? Jak by ti to bylo příjemné?“
Někdo může zpívat. Jiný pomáhá se scénou. Další ilustruje plakáty, tvoří kulisy nebo píše scénář. Každé dítě může být součástí celku, aniž by stálo ve světle reflektorů.
Škola by měla být místem rozvoje – ne drezury. A rozvoj znamená i to, že respektujeme jiný rytmus, jiný styl, jinou povahu.
Ne všechny květiny rostou na slunci. Některé rozkvétají ve stínu.
