Článek
Když jsem se nastěhovala do činžáku, říkali mi: „Na tom patře je jedna stará paní, trochu zvláštní. Nestýkej se s ní moc.“ Ale zvědavost, nebo možná soucit, mě přiměla, abych ji párkrát pozdravila. Byla drobná, se žlutavým pohledem a vždy v bílé noční košili, i když byl den. V noci jsem ji často slyšela – tiché kroky, šoupání papučí, občas cosi šeptala za dveřmi.
Jednou jsem otevřela, když znovu zašramotila přede dveřmi. Stála tam – beze slova, v náručí držela panenku. „Chtějí mě zabít,“ zasyčela. „Sousedé mi pouštějí plyn… a ten, co mi nosí nákup, mi přidává do jídla jed.“ Pak se otočila, jako by mluvila jen sama pro sebe, a zabouchla za sebou dveře.
Občas jsem ji potkávala – pozdravila jsem, ona se usmála tím svým zvláštním způsobem a hned mě zvala k sobě. Jen na chvilku, říkala. Jen něco ukázat. Ale já jsem většinou spěchala – do práce, na nákup, nebo prostě jen domů – a popravdě se mi moc nechtělo zdržovat, natož si povídat.
Bylo to jedné tmavé noci, kdy jsem šla domů a snažila se nevnímat, že kolem mě je prázdno. Měla jsem klidně namířeno do svého bytu. Ani jsem nechtěla rozsvítit. Šla jsem pomalu, po jednom schodu za druhým. Ale jak jsem vystoupila na schody druhého patra, něco mě zaskočilo. A tam, ve stínu, stála ona.
Paní K.
V bílé noční košili, stejně jako vždy, a její oči byly upřené na mě. „Copak, paní?“ řekla jsem tiše, snažíc se skrýt, že jsem se lekla. „Není vám dobře?“
Ale ona odpověděla jinak. „Ne,“ řekla klidně, „čekám tu na tebe. Pojď prosím ke mně.“ Naléhala, jako by na tom nebylo nic zvláštního, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zarazilo mě, že mi tyká, ale pak jsem si řekla, že je to stará paní — to nevadí. Jako by jí vůbec nevadilo, že je pozdě večer, že právě jdu z práce a jediné, co chci, je jít domů a spát.
Měla jsem pocit, že se musím otočit a vymluvit se, ale něco mě nutilo jít dál. Jako by tam byla nějaká neviditelná síla, co mě k ní táhla. Otevřela dveře svého bytu, a jakmile jsem vešla, zamkla je za sebou a schovala klíč do kapsy. Bylo to… jako nějaká záchrana před něčím, co se mi nechtělo ukázat.
Vešla jsem do jejího bytu a cítila se tam jako v jiném světě. Bylo tam ticho, které mě obklopovalo. Kouty byly plné starých věcí a na poličkách stály vitríny s panenkami. Všude kolem mě se nacházely skleněné oči, které mě tiše pozorovaly.
„Ukážu ti svoje fotky,“ řekla. „Víš, kdysi jsem byla herečka.“ A její tvář se na okamžik rozjasnila jakýmsi podivným úsměvem, který se k její staré, ztrhané tváři vůbec nehodil.
Vytáhla nějaké staré fotky, zažloutlé okraje. „Tady, podívej,“ ukázala mi jednu, kde byla krásná, mladá žena, elegantní a sebevědomá. „Byla jsem krásná, viď?“ řekla, ale něco v jejím hlasu mi přišlo zvláštní, jako by se celá ta vzpomínka stala jakousi lží, co si sama neuvědomovala.
Pak přišla s talířem, na kterém byla buchta. „Dejte si,“ naléhala. „… dělala jsem ji z mouky, cukru, ovoce, masa…“
Zůstala jsem ztuhlá. „Masa?“ zeptala jsem se, ale v hlasu jsem měla zmatek. Cítila jsem, jak se mi žaludek svírá, jak moje myšlenky běží. Měla jsem chuť vyskočit a běžet pryč, ale stále mě drželo něco, co mě nutilo zůstat.
„Ano,“ řekla, jako by to bylo naprosto běžné, „maso… víš, občas je to lepší. Když ho přidáš, tak to… to změní chuť.“
Nedokázala jsem se ani pohnout, jak jsem stála a hleděla na tu buchtu. A pak mi přišlo něco… ještě horšího. To všechno, to její chování, její tichý hlas – to všechno začínalo mít nádech něčeho znepokojivého. Byly to ty panenky, co mě sledovaly. A paní K., ta, která mi pořád ukazovala fotky, vyprávěla příběhy a vytahovala další a další věci… Zpočátku jsem to brala s pochopením, ale postupně mi to začalo být nepříjemné. Už mě to unavovalo, nechtěla jsem tam být.
„Pojď… dej si kousek buchty. Uvidíš, nic se ti nestane,“ řekla znovu, a její oči se ani na okamžik neodtrhly od mého obličeje.
V tu chvíli jsem věděla, že musím být opatrná. Musím se dostat pryč. Ale jak? Jak z té pasti?
„Nemám hlad,“ řekla jsem tiše, snažíc se zůstat klidná, i když mi bušilo srdce a v hlavě mi zněl varovný hlas, že musím jít. Srkala jsem čaj, který mi nabídla, a cítila, jak mi jeho teplá pachuť vstupuje do úst. Pokusila jsem se soustředit na každý doušek, abych na chvíli zapomněla na to, co se kolem mě děje, ale nějak jsem nevěděla, co dál.
„Prosím, ještě chvíli zůstaň,“ řekla paní K. a její hlas měl v sobě zvláštní naléhavost. „Jsem sama… nikdo si se mnou nechce povídat…“ Její slova zněla jako šepot, ale v tom šepotu bylo něco bolestného. Něco, co mě dostalo do pasti.
Ukazovala mi další fotky. Byla na nich mladá, krásná žena – opravdu, v těch dobách vypadala úplně jinak. „Tady jsem, podívej,“ řekla a její oči se rozjasnily, ale i v tom úsměvu byla nějaká prázdnota. „Tohle bylo dávno… byla jsem herečka, víš? Znali mě všude.“ Její prsty se třásly, když ukazovala každou fotku, ale nikdy neodtrhla oči od mé tváře, jako by se nechtěla vzdát té pozornosti.
Hodina utíkala, ani jsem si nevšimla, jak dlouho už jsem tam seděla. Byla jsem unavená, zmatená, v hlavě mi běžely tisíce myšlenek. „Musím už jít,“ řekla jsem nahlas, zkoušejíc si najít nějakou cestu ven. Rychle jsem se podívala na hodinky – bylo už pozdě. Věděla jsem, že pokud teď nevyjdu, bude to jen horší.
„Ne, ne,“ ozvala se paní K. znovu. „Pojď ještě zůstat, chci povídat, je to tak dlouho, co se nikdo nezastavil… ještě mi chvíli povídej.“ A její oči byly teď tak zoufalé, že jsem se skoro cítila provinile. Ale zároveň mě to zneklidňovalo víc než cokoli jiného.
Neuměla jsem to přesně vysvětlit, ale uvnitř mě rostl strach. Cítila jsem se jako v nějakém uzavřeném prostoru, kde jsem byla donucena zůstat. Chtěla jsem se dostat ven, ale něco mě drželo. Něco, co bylo silnější než já.
Hodina se protáhla do dvou a já už byla na pokraji sil. Nevím, jestli to bylo tím čajem, nebo tím, jak se mi začaly dělat mžitky před očima, ale už jsem úplně ztratila přehled. „Co mám dělat?“ přemýšlela jsem, stále sedící na pohovce a pokoušejíc se udržet kontrolu.
„Povídej ještě…“ ozvala se paní K. znovu, ale tentokrát její hlas zněl jinak. Těžce, jako by v něm bylo cosi temného.
A já jsem věděla, že jestli tady zůstanu ještě o chvíli déle, nikdy se už třeba nevrátím.
Pak jsem dostala nápad.
„Počkejte, půjdu domů a přinesu vám taky něco ukázat,“ řekla jsem rychle, jakmile mi došlo, že je to moje jediná šance, jak se z té situace dostat. Ona na to: „Ale přeci jste si nedala buchtu?“
„Jestli mi ji můžete třeba zabalit, vezmu si ji až později,“ odpověděla jsem.
Paní K. na mě zírala, chvíli tápala, než na tváři vykouzlila malý, ale tísnivý úsměv. „No, samozřejmě…“ zamumlala. „Ale víte, často vás pozoruji z okna… Jste moc hezká, jako jsem bývala já. Musíte si někdy vyzkoušet moje šaty, myslím, že by vám seděly.“
Cítila jsem, jak mi zamrzlo srdce. Co to znamenalo? Proč to říká? Nechala jsem ji pokračovat, i když každé její slovo mi způsobovalo stále větší mrazení v zádech. Byla to taktika, jak zůstat klidná a zdržet se. Ale zároveň jsem začínala vnímat, že čím déle tu zůstanu, tím víc ztrácím kontrolu.
Když jsem se konečně dostala ke dveřím, váhala jsem. Bylo to absurdní. Jak jsem tam vůbec mohla tak dlouho zůstat?
Všimla jsem si, že klíč už je v zámku. Srdce mi bilo rychleji. „Víte co?“ řekla jsem s malým, nervózním úsměvem. „Necháme to na jindy. Díky za buchtu, ale už je pozdě, musí to počkat. Možná jindy, ano?“
A odemkla. Rychle jsem vykročila, cítila jsem se naprosto ztuhlá a snažila se nedívat na její tvář, když jsem proklouzla dveřmi. Předtím, než je za sebou zavřela, její pohled mě ještě doprovázel, ale v té chvíli jsem nevěděla, co si myslet.
„Jindy,“ zopakovala jsem si v duchu. A pak jsem, jak nejrychleji jsem mohla, šla domů. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správně, ale rozhodně to bylo jediné, co mě v té chvíli napadlo.
Čas šel dál a všichni v domě mi říkali: „Vidíš, ono není radno se s ní moc bavit.“ Ale i přesto mi jí bylo líto. Ta paní evidentně trpěla něčím, co bylo mnohem hlubší, než si ostatní uvědomovali. Byla to žena, která ztratila kontakt s realitou, a její svět se pro ni uzavřel do těch panenek a do svého osamění.
A pak jedné noci přišel zase šramot.
Tiché šoupání, jako by někdo šel, krok za krokem. Potom zaklepání na dveře. Otevřela jsem, ale nikdo tam už nestál. Na zemi seděla panenka. Malá, porcelánová, s šedými vlasy a v bílých šatech. A oči… ty oči byly její. Paní K.
Srdce mi vyskočilo do krku. „Co to…?“
V tu chvíli jsem jasně slyšela její hlas, jak šeptá přes své dveře: „Chceš vědět víc?“
Rychle jsem zabouchla dveře. Co to znamená? Proč ta panenka? A proč vypadá úplně jako ona?
Pokračování příště. Pokud vás příběh zaujal, dejte srdíčko a sledujte můj profil.
