Článek
Ráno bylo ospalé a šedé. Spěchala jsem do práce, když jsem ji spatřila.
Už neseděla před mými dveřmi.
Seděla na parapetu v chodbě. Panenka.
Staromódní, s porcelánovým obličejem, už trochu oprýskaným. Vlasy měla šedivé a zcuchané jako nějaká stařenka.
A vypadala úplně stejně jako ta předtím…
Vypadala jako paní K.
Zastavila jsem se. Prohlížela si mě skelnýma očima, jako by čekala, až něco řeknu. Neřekla jsem nic. Jen jsem šla dál.
Napadlo mě, že paní K. si možná jen hraje.
Vždyť bývala herečka, to se o ní říkalo. Prý hrála kdysi v nějakém divadle, možná i v televizi, ale o tom už nikdo nic nevěděl jistě.
A tak jsem si řekla, že tohle všechno – ty panenky, pohledy, šeptané věty na chodbě – je jen její hra.
Možná se baví tím, že někoho vyleká. Možná chce být středem pozornosti, když už ji nikdo nehledá na plakátech.
Možná to dělá proto, aby měla pocit, že tu ještě pořád hraje.
Celý den jsem na to musela myslet.
V práci jsem se přistihla, jak se usmívám při představě, jak paní K. aranžuje panenku na parapet, narovná jí šaty, uhladí vlasy – a pak se schová za roh, aby viděla, jak se zatvářím.
Najednou mi to připadalo celé trochu komické.
Lidštější.
Když jsem se večer vracela domů, už jsem to brala s nadhledem.
Přece se nenechám rozhodit od staré paní, co se nudí.
A panenka byla pryč. Jako by tam nikdy nebyla.
Za pár dní mi sousedka, paní Jarka, vyprávěla, že jednou v noci otevřela dveře a paní K. tam stála. Jen tak. Ve tmě. Říkala, že se jí lekla tak, že měla málem smrt. Smály jsme se tomu tenkrát.
Týden nato jsem slyšela, že Jarku odvezla záchranka. Slabé srdce. Zemřela v nemocnici.
Bylo mi jí líto.
Když jsem se vracela domů, paní K. stála na chodbě. Neusmívala se. Jen se na mě podívala a řekla tiše:
„Slyšela jste to… Všichni tu umřem.“
Na chvíli se mi zatočila hlava. Udělalo se mi mdlo, ale ne z hrůzy. Z tichého smutku, který se náhle rozlil někde pod žebry.
Bylo mi smutno. Ne z toho, co řekla. Ale z toho, jak to řekla. Jako někdo, kdo už to dávno ví. Jako někdo, kdo jen čeká, kdy na něj přijde řada.
Chudák paní Jarka. Byla tak živá. Vždycky měla na tváři ten úsměv, co působil, jako by právě dopekla bábovku, i když šla jen vynést koš. A teď byla pryč.
A paní K. – ta stará, osamělá žena v dlouhém županu – jako by byla jediná, kdo to čekal kdo bude další
Stála tam ještě chvíli, než zmizela za svými dveřmi.
Už jsem si skoro zvykla, že v našem domě není všechno tak, jak má být. Že tu paní K. chodí v noci po chodbách, že věci se objevují a mizí, a že panenka se zjevuje na místech, kde by být neměla. Ale když se objevila druhá, znovu mě zamrazilo.
Tentokrát seděla klidně u schodů v mezipatře. Vypadala jinak. Neměla ten vybledlý, znepokojivý pohled jako ta první. Tahle měla měkký, téměř laskavý výraz a bílou krajkovou mašli ve vlasech.
Zastavila jsem se u ní, jako by mě něco zadrželo. A v tu chvíli ke mně promluvila paní Nováková z patra nad námi.
„To zas byla paní K.,“ řekla, když mě došla.
Pomalu, s taškou v ruce, trochu udýchaná. „Ty panenky by si měla nechávat doma. Jsou určitě vzácné. A co kdyby jí je někdo sebral? Dneska už lidi kradou co se dá.
Usmála se, jakoby nic.
„Nesla jsem koláč pro Marušku – tu sousedku naproti. Obě jsme vdovy, tak se přes chodbu navštěvujeme. Víte, jak to je… Osamělé noci a bolavé nohy. Marušku teď víc bolí, tak jí nosím občas nákup.“
Bylo na tom něco milého, lidského. A přitom se to odehrávalo v domě, kde se panenky zjevují z ničeho nic a kde stařičká paní šeptá, že všichni tu umřem.
„A nezdá se vám… že ty panenky… někoho připomínají?“ zeptala jsem se váhavě.
Paní Nováková se zarazila, ale jen na vteřinu.
„Kdepak. Jen staré hračky. Možná… z dětství.
Pak se pousmála a klopýtla dál po schodech.
O pár dní později jsem přišla domů a před vchodem stálo pohřební auto.
Na schodech jsem zahlédla paní Novákovou. V ruce držela zmuchlaný kapesník, oči zarudlé.
„Je to hrozné…“ šeptla, když jsem procházela kolem. „Domluvila jsem se s Maruškou, že přijde na kávu. Víte, jako vždycky. Připravila jsem stůl, udělala kávu… a ona nešla.“
Odmlčela se, jako by se snažila vydechnout vzpomínku.
„Říkala jsem si – třeba zapomněla. Zavolám jí. Nezvedla telefon. Tak jsem šla. Měla jsem špatný pocit. Dveře byly pootevřené… A ona…“
Hlas se jí zlomil.
„Ležela na zemi. Už jí nebylo pomoci.“
Nevěděla jsem, co říct. Cítila jsem jen mrazení, co mi přejelo po páteři.
Když jsem vycházela zpět do patra, koutkem oka jsem zahlédla pohyb.
Otočila jsem se.
Paní K.
Stála za pootevřenými dveřmi, tvář ve stínu, jen oči svítily.
Dívala se.
A když zjistila, že jsem si jí všimla, dveře rychle přibouchla.
Ale ten pohled…
Nebyl překvapený. Nebyl vyděšený.
Byl zvědavý. Téměř potěšený.
Jako když někdo sleduje, jak se příběh vyvíjí přesně podle plánu.
Ale já si uvědomila
Druhá panenka vypadala skoro jako Maruška.
Od smrti paní Marušky se dům jakoby uzavřel do sebe. Lidé se zdravili tišeji, klopili oči. A panenka… panenka seděla u schodů jako předtím.
Ale nebyla stejná.
Dlouhé vlasy spletené do copů, květované šaty, pletený svetřík.
Dívala se přímo na mě.
A já v ní něco poznala. Ten pohled, ten výraz…
Zůstala jsem stát jako přimražená.
To přece… to přece nemůže být…
Já.
Panenka vypadala jako já. Vlasy, šaty, dokonce i malý kamínek, co nosím na krku. Drobnosti, které by si nikdo nevšiml – ale ona je měla.
Chtěla jsem ji vzít do ruky. Otočit, přemýšlela jsem, jestli to není nějaký blbý vtip. Ale jakmile jsem se natáhla, ozvalo se cvaknutí.
Dveře paní K.
Otevřely se. Pomalu.
Stála v nich. Bez hnutí. Jako vždycky.
„Někdy je lepší nevědět,“ řekla tiše.
„To… to není pravda. Já přece…“ začala jsem, ale neměla jsem, co dodat.
Něco mi na tom všem přestávalo dávat smysl.
„Tuhle už si nechte,“ řekla a zabouchla dveře.
Zůstala jsem tam stát.
A třetí panenka se usmívala.
Pokračování příště…?
