Článek
Pamatujete si ještě to šílené léto, kdy všichni najednou začali dobrovolně chodit ven? Když lidé zírali do telefonu, obcházeli lavičky, dřepěli u popelnic a občas nadšeně výskli?
Nešlo o apokalypsu ani o reality show.
Byl to lov Pokémonů.
Co děláš u těch kontejnerů?
Moje sestra tehdy trávila celé dny běháním po sídlišti. Zastavovala se u lamp, číhala za rohem u Alberta, vdechovala odpadkový vzduch u plastového kontejneru. V ruce telefon, v očích napětí.
„Co děláš?!“ ptám se jí.
„Lovím! Je tady někde… už skoro!“
„Co jako?“
„No Pokémon! Nebo něco… růžovýho. Malýho. Moc se nehýbe, ale je to vzácnej druh!“
A já? Já stála pár metrů od ní s taškou rohlíků a přemýšlela, jestli se mám smát, nebo utéct.
Ne, já se nezúčastnila
Upřímně – nikdy jsem pořádně nepochopila, co se vlastně lovilo. Byl to Pokémon? Nějaká digitální bublina? Iluze? Návyková hra nebo test kolektivního šílenství?
Jisté je jen to, že lidi chodili po městě jako omámení. Hledali něco, co nebylo vidět, nebylo slyšet a možná to ani neexistovalo.
A pak mi táta vyprávěl, jak se mu jeden mladík objevil na zahradě.
„Co tady děláte, mladý muži?“
„Promiňte… máte tu Pokémona. Jen si ho chci chytit a jdu pryč.“
Bez urážky, ale: nebylo to trochu moc?
A přece to mělo svoje kouzlo
Nesdílim nostalgii pro každou šílenost, ale ten Pokémoní úlet měl něco do sebe.
Lidi chodili ven. Smáli se. Dělali něco společného.
Byli směšní – a možná právě proto lidsky krásní.
Dnes už nikdo nic nechytá
Dnes už u popelnic nikdo nekleká. Pokémoni zmizeli. Nahradili je Reels, algoritmy, TikToky, scrollování z gauče.
Nikdo se nezapotí. Nikdo nezabloudí do parku. A už vůbec nikdo neproleze živý plot cizí zahrady kvůli digitální příšeře.
A já si občas říkám – možná to bylo šílené. Možná to byla kolektivní halucinace. Ale aspoň se na chvíli hýbali. Aspoň chvíli věřili v něco neviditelného, absurdního a úplně zbytečného.
Já se nezúčastnila. Jen pozorovala. Ale musím uznat – najednou lidi běhali po venku, smáli se, poznávali se. A vypadali šťastně. Možná nejde o Pokémona, ale o to, mít důvod někam jít.
Keška mezi kořeny
O pár let později jdu lesem a potkám partu lidí, co klečí u stromu. Měří vzdálenosti, šuškají si a vyhrabávají něco z mechu.
Prý keška.
Plastová krabička schovaná podle GPS. Uvnitř papírek, malá figurka, možná korálek.
Napíšeš se, schováš ji zpět – a jdeš dál.
Ne pro lajky. Ne pro výhry. Ale pro pocit, že jsi něco objevil.
Kamínek u bankomatu
Kdysi jsem barvila kamínky. Mandaly, srdíčka, kytky. Nechala jsem je v lese. Pro radost. Pro náhodného poutníka. Nečekala jsem nic.
A nedávno – po letech – najdu u bankomatu kamínek se srdíčkem. Jen tak. Tichý vzkaz.
A v tu chvíli jsem věděla, že ten příběh pokračuje. Že někdo další dělá to samé.
A že i tenhle svět je pořád plný malých, tichých pokladů.
Možná nejde o to, co hledáme – ale že vůbec hledáme
Ať už jde o Pokémona, kešku, nebo kamínek…
Lidé pořád něco hledají. Nechtějí asi už jen sedět doma. Chtějí cítit směr. Dobrodružství. Náhodu. Malé kouzlo.
A to je krásné.
Pořád máme v sobě to dítě, co si hraje na cestu za pokladem. Jen se hra trochu změnila.
A možná právě to dělá život zajímavý.
