Článek
Měla jsem jet na školení. Jen školení. Normálně sedneš do auta, jedeš, poslechneš si, jak být lepším zaměstnancem, a vrátíš se domů s poznámkami, které nikdy nepoužiješ.
Jenže osud měl jiný plán.
„Pojedu s tebou,“ řekla kolegyně. „S tebou to bude bezpečnější.“
Jo. Ironie se nade mnou už tehdy spokojeně usmívala.
Byla zima. Mráz lezl za nehty, silnice pokrytá ledem. Jedeme, povídáme si, zatáčka před námi. Cítím, jak se auto lehce smekne.
Zatáčka, ve který by i šnek brzdil. A taky že jsem brzdila. Jenže na ledu. Plyn? Kdepak. Brzda. Ať žije balet!
Auto se rozhodlo tančit. Krásné piruety. Trochu vlevo, trochu vpravo – chyběl už jen orchestr a baletka v kufru.
Křičím: „Drž se! To už nevyberu!“ A fakt ne.
Letíme. Auto si to namířilo na svodidla, vyšvihlo se nahoru jako kočka na skříň a klouzalo po nich jak horská dráha v Disneylandu. A pak si tam sedlo. Jako důchodce na lavičku.
A my visely nad srázem.
„Pojď! Musíš přelézt po mně… když vystoupím první, sveze se to dolů.“
Plazí se. Jako had. V botách na klínku. Po mně.
Sakra, baba na mně!
Lapám po dechu jako chameleon v sauně. Leze po mně, přes mě, klepe se jak pes u veteriny.
A já? Zjišťuju, že mám zlomený čerstvě udělaný gelový nehet. Za šest stovek.
A to mě v tu chvíli fakt zabolelo nejvíc.
Ne ta smrt v očích.
Ten nehet.
Kolegyně se konečně vyhrabe ven. A v tu chvíli se auto narovná. Jakoby si to rozmyslelo.
Říkaly jsme si, že už to horší nebude.
Šeredně jsme se spletly.
Z druhé strany přijíždí další auto. A v něm paní.
Spatřila nás – a lekla se tak, že dupla na brzdu. Auto cuklo, zakvílelo a paní předvedla svou vlastní originální kreaci.
Následující vteřiny byly jak zpomalený záběr z katastrofického filmu. Její auto se roztočilo jako dětská káča na ledu. Jedna otočka, druhá, bokem – dveře křup, zadní sklo praská, přední světlo odpadlo jak oko z plyšového medvěda.
A pak – šup – zmizela.
Celé auto sjelo do křoví. A na chvíli se po ní slehla zem.
Jen nad keři se zvedl oblak. Ne prach. Ne pára.
Oblak… bílý.
Jako by vybuchla Mléčná dráha.
„Sakra, co vezla?“ ptá se kolegyně.
„Jako fakt, vezla snad mouku?“
„Spíš vápno!“ křiknu a běžím tam, protože tohle už není ani bouračka – to je performance art.
A co tam uvidím?
Krev? Něco horšího?
Ne.
Z mlžného závoje se vynoří postava.
Zadním okénkem – které už není okénko, ale prostě díra v realitě – se vysouká postava jak z duchařského filmu. Celá bílá. Vlasy bílé, obličej bílý, bunda bílá, oči vykulené jako knoflíky.
Jako by si Alenka vzala LSD a vylezla ze sklepa cementárny.
Bílá paní z Hrobic.
Stojíme v němém úžasu. Žena se ani neohlédne. Jen se s těžkým oddechem zvedne z bláta, trochu se otřepe – nebo spíš sype – a vyběhne. Do pole.
„Paní?! Všechno v pořádku?!“
„Jo, vezla jsem cement v pytlích… a ten je v háji.“
Pak – bez jediného zaváhání – pronese:
„Honím psa!“
A zmizí za horizontem.
Za námi zastavují kolegové. Obavy se mění ve smích, protože… naše auto si tam sedí jak maskot svodidel.
JAK JSI TOHLE DOKÁZALA?!
Zůstáváme stát. Já, kolegyně, auto na svodidlech, kolegové u svých aut… a v dálce běží bílá paní do polí, kde snad opravdu existuje pes, co za tohle všechno může.
Pod námi její auto v křoví. Tedy – to, co z něj zbylo. Předek nebyl, zadek koukal ven, okna fuč a na sedačkách to vypadalo, jako když někdo zapomněl zavřít pytel s cementem při střetu s realitou.
Vůz vzhůru nohama, jako žába po výbuchu. Totálně na odpis.
Ale paní? Ta běžela dál.
A vtom přijede záchrana. Tedy – ne sanitka. TV Prima.
„Nedaleko byla taky havárie, tak jsme se stavili,“ říká kameraman. Nadšený, že našel perličku.
„Můžete nám říct něco do kamery? Jak se cítíte?“
Jak se co?! Do prdelky, jak asi?!
Odmítám. Jsem vyklepaná, zlomený čerstvý nehet, kolegyně bílá v obličeji (aspoň teda ne cementem), a silnice vypadá jak olympijská dráha smrti.
„Natočte to auto dole v křoví!“ říkám.
Její auto – mrtvé. Ale ona přežila. Zázrak.
Kameraman se ale rozhodne: „Vaše auto je zajímavější.“
Paráda.
A pak, duch z mlhy.
V náručí drží psa. Takový malý, roztřesený čoklík, co vypadal, že má výčitky svědomí, že asi kvůli němu letělo auto přes křoví.
„Dohonila jsem ho!“ hlásí vítězoslavně, jako by šla z nákupu.
Stojíme tam jako němý orchestr – nikdo neví, jestli se smát, nebo jí dát medaili.
Auto zrušené, žena šťastná, pes zachráněný. My na svodidlech, ale žijeme.
A tak jsme tam stáli.
Já s jedním nehtem v háji.
Kolegyně stále lehce v šoku.
Auto jako umělecká instalace.
Paní v cementu objímá psa.
A silnice vypadá jak skluzavka smrti.
Za námi televizní štáb, kolegové s mobily. Prima zprávy z toho večer udělaly senzaci.
A já? Já bych nejradši zalehla do příkopu a předstírala, že tam nejsem.
A víte co?
Když vám na ledu ujede auto, NESKÁKEJTE NA BRZDU.
Fakt ne.
To není soutěž o nejrychlejší smyk.
