Šokující svědectví z konstelací, kde bolest vydávají za uzdravení

Když mi kamarádka řekla, že jede na „léčení traumatu“, věřila jsem, že to bude něco jemného, bezpečného.
Konstelace, práce s tělem, návrat k sobě – znělo to poeticky, nadějně.

Jenže když se vrátila, byla jiná.
Nejdřív se jen usmívala a říkala, že to bylo „silné“.
Pak ukázala řadu fialových modřin na svých zádech a zadku.
Styděla se. Nakonec mi vyprávěla, co se tam dělo.

Nejdříve proběhlo krátké představení – každý řekl své jméno, případně stručně sdílel, proč se terapie účastní. Vzniklo tak prostředí, kde bylo možné sdílet i osobní příběhy. Někdo přinesl příběh ze svého dětství, jiný zkušenost z nedávného života, každý motiv se stával součástí kolektivního prostoru .

Popsala, jak jim lektor řekl, že se nyní musí svléknout, aby „uvolnily stud a trauma“.
Všichni se dívali jeden na druhého, ale nikdo neprotestoval. V místnosti byl tichý tlak, který paralyzuje.
Řekl, že bolest otevírá tělo, že „šok uzdravuje“.
A pak je začal bít prý něčím ( důtky, bič?) přes záda a zadek.

Řvaly bolestí. Některé plakaly. On říkal, že to je „očišťující“.
Po všem jim objímal ramena a říkal, že jsou statečné, že trauma odchází.
A ony mu děkovaly.

Moje kamarádka mi řekla, že se bála odejít.
Byla v transu, ve skupině, kde všichni opakovali, že to „pomáhá“.
A když už zaplatila, nechtěla být ta, která „to nezvládla“.
Jenže pak se vrátila domů – a měla modřiny.
Na těle i na duši.

Byla jsem v šoku.
Když mi všechno vyprávěla, měla jsem pocit, že poslouchám scénu z filmu o guru Járovi.
Jenže tohle nebyl film. To se dělo teď – v Praze, pod hlavičkou „terapie traumatu“.

Říkala jsem jí, že by to měla nahlásit.
Ale bála se.
Říkala, že kdyby promluvila, mohli by se jí mstít.
Že už jim dala peníze, že mají její kontakt, že ví, kde bydlí.
A taky – že část z ní pořád věří, že jí to vlastně pomohlo.
To je na tom nejděsivější: ta síla manipulace.

Zvědavost mě přemohla.
Zadala jsem do vyhledávače název „konstelace traumatu“ konaném na území Prahy (Vinohrady).
Našla jsem stránky, fotky, ceníky.
Ten člověk se honosí tituly, školeními v zahraničí, prý metoda z Německa.
Jenže z fotky na mě hledí slizoun od pohledu.
Ten pohled – chladný, kontrolující, prázdný.

Podle recenzí někteří lidé píší o zázraku, jiní o hrůze.
Některé příběhy se opakují: nahota, bolest, slzy, stud – a pak vděčnost, že „to pomohlo“.
Přesně to, co popisovala kamarádka.

Všechno má stejné znaky:

Tohle už není terapie, to je uzavřený kult.
A ten, kdo ho vede, používá jazyk léčení, aby skryl zneužití moci a utrpení.

„Bohužel tu nemohu uvést skutečné jméno terapeuta kvůli platným podmínkám. Bylo by to považováno za osočování… a víme, jak to někdy chodí – stát chrání spíše pachatele než oběti.“

Ale chci varovat všechny, kteří hledají pomoc:
pokud někdo mluví o „šokové terapii“, „očistě bolestí“ nebo nutí klienty ke svlékání –
okamžitě odejděte.
To není cesta ke svobodě, to je past.

Tohle nemá s terapií nic společného.
Terapie je o důvěře, ne o bolesti. O bezpečí, ne o ponížení.
Když někdo používá násilí, dotýká se tě bez tvého svobodného souhlasu a tvrdí, že to je „léčivé“,
nejde o léčitele, ale o člověka, který zneužívá důvěru a utrpení druhých.

Léčba šokem – nebo nová forma zneužití?

Toto tzv. „šoková práce s traumatem“ nemá nic společného s terapeutickou praxí.
Trauma se léčí jemností, důvěrou a bezpečím, ne dalším násilím.
Podobné metody mohou vést k retraumatizaci, pocitu studu, a někdy i k fyzickému poškození.

„Lidé s traumatem často hledají úlevu za každou cenu. Když jim někdo s autoritou řekne, že bolest je cesta k osvobození, uvěří tomu.
Jenže tělo si pamatuje. A další násilí trauma jen prohlubuje,“

Na těchto setkáních se ztrácí základní hranice – osobní, fyzické i etické.
Z duchovního prostoru se stává místo, kde se tělo používá jako nástroj, ne jako živý citlivý organismus.
Mocenský vztah mezi „učitelem“ a „účastníkem“ se proměňuje v závislost.

Mnozí po takových zážitcích odcházejí zmateni, s pocitem hanby.
Jiní se vracejí, přesvědčení, že to „musí projít“, aby se osvobodili.

Skutečné uzdravení netkví v ponížení, bolesti ani šoku.
Léčení je návrat k bezpečí – k pocitu, že tělo patří tobě, že ho můžeš chránit a cítit.
A že ti nikdo, ani ten, kdo se nazývá terapeutem, nesmí brát tvé hranice ve jménu „růstu“.

Pokud jste něco podobného zažili, nebo víte o někom, kdo to zažil, nečekejte, že to „sama přejde“.
Sdílejte to – ať se podobné praktiky nedějí dál.

Prosím vás: napište do komentářů anonymně, zda máte podobnou zkušenost, nebo jestli někdo z vašich známých prošel podobnou situací.

Nezůstávejte sami se zážitkem – mluvení a sdílení je ochrana.

Pokud se kdykoli ocitneš na semináři, kde po tobě někdo chce, abys se svlékla, nechala se bít, nebo trpěla „kvůli léčení“ – odejdi.
Není to odvaha, je to ochrana.
A pokud jsi něco podobného zažila, nejsi sám*a.
Existují lidé a organizace, které pomohou – třeba Bílý kruh bezpečí