Článek
Světlo z neexistujícího sklepa
„Nikdy předtím jsem si té desky nevšimla. A přesto… dodnes mi naskakuje husí kůže, když si na to vzpomenu.“
Byla to jen běžná noční kontrola. Šla jsem se přesvědčit, že jsou všechny dveře zamčené a zhasnuto. Nic zvláštního – rutina. Všude klid, ticho a známá vůně perníku, která se linula starou budovou, kde jsem tehdy pracovala.
Všechno bylo v pořádku. Až na to světlo.
Dole u schodiště staré okenní sklo odráželo matné, nažloutlé světlo. Ne silné, ale nepřehlédnutelné. „Svíti se ve sklepě?“ pomyslela jsem si. Ale sklep přece už dávno nikdo nepoužívá…Sešla jsem po chodbě dolů. Chodba vedla ke sklepu – napravo za rohem staré betonové schody, točité schodiště, které se vinulo dolů do stínu. Omšelá, mokrá stěna, vlhko, chlad. Ticho. Na zdi přede mnou starý porcelánový vypínač, nad ním visící lampa. Matné světlo – jako z jiného času.
Pomyslela jsem si, že to vypadá jako ze starého filmu.„Úplný retro,“ zamumlala jsem si a natáhla ruku k vypínači.Stála jsem na prvním schodu. Dole – černá díra. Ticho. Jako by schodiště mizelo do jiného světa.
A v tu chvíli…
Celá paže mi ztuhla. Naskočila mi husí kůže. Dech se mi zadrhl. Něco uvnitř mě křičelo: Nezhasínej. Nechoď dál. Jako by mi někdo ponořil ruku do mrazáku. Nepřirozený, děsivý chlad. A pocit… že tam něco je.
Chtěla jsem sestoupit, udělat další krok. Ale nohy mě odmítly poslechnout. V břiše tlak, v krku knedlík. Zvláštní, nevysvětlitelný pocit. Ne obyčejný strach – spíš jako neviditelná výstraha. Že tam dole něco je. Něco, co se nechce nechat rušit. Zastavila jsem se. Dech se mi zrychlil. Ty schody – mizely ve tmě. Netušila jsem, kam vedou. Jen že tam nesmím.
Nezhasla jsem. Otočila jsem se – a doslova utekla.
Druhý den jsem se o tom zmínila vedoucímu. Řekla jsem, že v noci dole svítilo, ale nezhasla jsem, protože mi to přišlo divné. Zarazil se. „To není možný. Tam žádnej sklep není,“ řekl. „Pojď mi to ukázat.“Šli jsme. A tam, kde večer bývaly schody… byla jen hladká zazděná zeď.
Žádné dveře. Žádné světlo. Žádný vypínač. Jen omítka. Beton. Ticho.
Nechápala jsem to. Cítila jsem, že něco nesedí. To jsem se zbláznila? Ale viděla jsem to naprosto jasně – i pavouka v pavučině u lampy. Vedoucí jen pokrčil rameny. Nevěřil mi.
Připadala jsem si divně. Ale pak za mnou přišel a řekl něco, co mi vyrazilo dech:„Hele, starý pán, co tu dělá už roky… když jsem mu to říkal, tak povídal, že i on tady cítí občas něco zvláštního. Říkal, že tu opravdu kdysi byl sklep. Staré schody. Nevím, co jsi viděla… ale je to děsivý. Během války se tam lidi schovávali při náletech. Ale bomba spadla přímo na to místo. Všichni tam zemřeli. Po válce byl sklep zazděn. Pamětní deska je venku.“
Vyšla jsem ven. Potřebovala vzduch. A tam – pamětní deska. Seznam jmen.
Jména. Data. Slova:
„Zahynuli při náletu v roce 1944. Zaměstnanci firmy KaPo.“
Cítila jsem, jak mi znovu naskakuje husí kůže. To světlo… Ty schody…
Co to bylo?
Mlčky jsem na ni hleděla. Byli tam. Možná… ještě jsou.
Někdy, jen někdy se v odraze skla ve starých dveřích objeví vchod. Kamenný oblouk, mihotající se stíny… Je to brána. Ale vede do minulosti, nebo do říše mrtvých?
Je to bolest, věznění, křivda a duše těch, co nikdy neodešli. V hlubokém sklepě, kde se čas rozpadá, se mísí realita s minulostí. Duchové žádají vysvobození, ale ne každý je připraven unést jejich pravdu. Ale možná… Sklep nezmizel.
Možná v noci stále existuje – alespoň pro ty, kdo ho mají vidět
Temná historie firmy KaPo
Zakladatelé vyvražděni v Osvětimi (1943)
Pamětní deska je umístěna na dvoře bývalé pekárny KaPo v Rožkově ul. 1009. Deska vnikla po roce 1945 a nese nápis: „Zakladatelé firmy „KaPo“ byli umučení v koncentračním táboře Osvětim v roce 1943./ 25 zaměstnanců tohoto závodu zahynulo při náletu na Pardubice dne 24.8.1944./ Čest jejich památce“.
Deska je věnována vzpomínce na následující osoby: Kafka Pavel, nar. 5.4.1889 v Lázních Bohdanči, spolumajitel KaPo, deportován 9.12.1942 do Terezína, odtud 26.1.1943 do Osvětimi, kde zahynul. Popper Alfréd, nar. 10.1.1906, spolumajitel KaPo, deportován 9.12.1942 do Terezína, pak 23.1.1943 do Osvětimi, kde zahynul. Zaměstnanci KaPo –oběti spojeneckého náletu na Pardubice dne 24.8.1944: Baladová Božena, nar. 22.7.1907 ve St.Čívicích, Čermáková Marie, nar. 1.9.1925 v Popkovicích, Holá Emílie, nar. 1921 v Pardubicích, Hrachovinová Marie, nar. 25.11.1924 ve Starých Jesenčanech, Chrončiak Josef (slovenské národnosti), nar. 18.2.1920, Jelečková Jaroslava, nar. 27.4.1941 v Pardubicích, Kasalová Hana, nar. 19.2.1927 v Srnojedech, Koníčková Marie, nar. 29.8.1922 ve Svítkově, Kotková Žofie, nar.16.2.1889 v Pardubicích, Kubíková Marie, nar. 6.5.1921 ve Starých Čívicích, Nováková Marie, nar. 2.8.1923 ve Svítkově, Srbová Anna, nar. 28.2.1869 v Pardubicích, Šanda Rudolf, nar. 21.11.1905, Tichá Emílie, nar. 14.1.1928 v Dubanech, Vondráková Marie, nar. 18.3.1922 v Týnci nad Labem, Voženílková Marie, nar. 31.10.1907 v Pardubicích, a další.
Kdoví, co je tam dnes…
Je škoda, že podnik Kapo – továrna na perník už před pár lety zanikl. Ten jejich perník… měl chuť po starých časech, po dětství, po poctivosti.
Chvilku tam byla ubytovna, ale dnes už nevím, co přesně v těch prostorách je. Místo, které dýchalo historií a vzpomínkami, se postupně ztrácí z povědomí.
Třeba by právě tam mělo vzniknout muzeum perníku, s dobovými fotografiemi, příběhy lidí, kteří tu pracovali a bohužel i těch, kteří zahynuli během války.
Možná by takové místo bylo prostorem pro tichou vzpomínku i pro klid jejich duší.
Kéž by někdo tuhle myšlenku přijal za svou.
Vzpomínky by neměly mizet.
Pamatujete si perníkárnu Kapo v Pardubicích?
Máte doma vzpomínky, příběhy nebo třeba jen jméno někoho, kdo tam pracoval? Možná vaše babička, dědeček, soused nebo teta? Stopy po těch, kdo v téhle staré továrně nechali kus sebe.
