Článek
Ano, chodím na zubní hygienu. Dvakrát ročně. Dobrovolně. Ne kvůli bolesti, ale protože se o sebe starám.
Vždycky tam vejdu s pocitem dospělého, zodpovědného člověka.
A pokaždé – pokaždé – slyším tu větu:
„Ukažte mi, jak si čistíte zuby.“
A já v tu chvíli mentálně vypínám.
Ne proto, že bych nechtěla spolupracovat. Ale protože se ve mně něco vzdává.
Vždyť už to předvádím dvacet let!
Vždyť jsem absolvovala víc kartáčkových workshopů než školení v práci!
Vždyť už mám doma celou armádu kartáčků – na mezizubní, na jazyk, na dásně, na levý horní špičák zvlášť!
A stejně:
„Nemáte kartáček s sebou?“
Ne, nemám. Neberu si ho běžně do kabelky jako rtěnku.
„No to musíte příště přinést, abyste mi to mohla ukázat.“
Tak vytahuju z kapsy důstojnost a předvádím pantomimu.
Jako cvičený psík.
Tady točím kartáčkem v osmičkách. Tady mezizubní, ano, každý den. Tady lehce kroužím na dásni jako zenový mistr.
„Výborně, ale ještě bych to zlepšila,“ říká hygienistka.
Jasně. Protože vždycky je co zlepšit. I když už si čistím zuby lépe než myčka nádobí.
Odcházím s pocitem, že jsem prošla dalším kolem kartáčkové olympiády.
V kapse nový letáček.
V hlavě otázka: Kdy už mě konečně někdo pochválí, že jsem si to ty zuby fakt vyčistila?
Mám doma celou výbavu – Curaprox, mezizubní, jednosvazkový, pasty bez fluoru, pasty s fluorem, kokosový olej, ústní vody, aplikátor na jazyk…
Mám všechno. Jen jednu věc už fakt nemám: trpělivost.
Protože pokaždé…
„A teď mi ukažte, jak si čistíte zuby.“
NEEE. Už zase.
Tohle je moje trauma.
Já vím, že je to důležité. Já chápu, že spousta lidí si nečistí zuby dobře. Ale já… já už fakt nevím, co ještě mám dělat. Čistím je dvakrát denně, pečlivě, skoro až s úzkostí. A přesto pokaždé přijde to „ale“.
„Zuby máte hezké, je vidět, že se staráte… ale tady u trojek bych ještě…“
„Tady mezizubní trochu víc…“
„A ten úhel, pětatřicet stupňů, ne čtyřicet…“
Pak přijde ta věta, co mě dorazí:
„Můžete pak ještě chodit na paradentologii.“
Jo. Můžu. Tak jdu. Protože zuby si zaslouží lásku, péči a peníze.
A co tam?
„Zuby máte hezké. Je vidět, že se staráte. Ale… a teď mi ukážete, jak si čistíte zuby.“
A v tu chvíli mi v hlavě běží už jen výkřik tiché zoufalosti.
Ne, prosím. Už ne. Už to nechci znova.
Připadám si jak v nekonečné smyčce zubní výchovy.
Cvičený dospělý.
Dospělý pes s kartáčkem.
Poděkuju, a odcházím s brožurkou:
„Jak na zdravé dásně – krok za krokem.“
A doma si zas sednu ke zrcadlu. A čistím.
Pětatřicet stupňů.
Krouživé pohyby.
Mezizubní.
A v hlavě jedna otázka:
„Stačí to už konečně?“
