Článek
Víc než železniční trať to tu bylo místo, kde se zastavil čas a kde smrt vyčkává v každém stínu.
Před lety, za mlhavých večerů, kdy slunce zmizelo a svět se zahalil do šera, tam zmizel první. Mladý muž, který už nemohl dál nést tíhu svého života, našel v kolejišti klid, který jinde nenacházel. Ale klid tu nebyl. Temnota, která tam sílí, ho nepustila dál.
Pak přišla další – dívka, kterou bolest života zlomila. Cítila, jak ji temnota volá, láká ji k sobě. Šeptala jí, jak je to konec utrpení, nový začátek. A ona šla – na koleje, kde vlak neznal slitování.
Za roky se příběhy množí. Každý, kdo na Pardubičkách zmizel, zanechal za sebou šeptání větru, které varuje ty, kdo přijdou po nich. Lidé z okolí říkají, že koleje jsou prokleté. Že každá duše, která tam skončila, se stala součástí té temnoty, která sílí a čeká na další.
Pokud někdy půjdete kolem, dávejte pozor. Temnota slyší vaše kroky.
Šla jsem s kamarádkou na vlak. Slunce zapadalo a kreslilo na dlažbu stíny a vzduch voněl lehce po podzimu. Smály jsme se, povídaly si, šly známou cestou. Ale u podchodu jsme vždycky zpomalily.
Vlhký, studený, oškrábaný graffiti, voní po plísni a staré rezavé vodě. Byl to ten podchod pod kolejemi, kam jsme nikdy nechodily rády.
Stěny rezavé, potrubí oloupané, z trubek kapala voda. Chlad. Temno. Pach železa a vlhka. Místo, které mluvilo jazykem, co se šeptá v nočních snech. A večer… večer je to jiné místo. Jakoby samotná země tam zadržovala dech. Byl podzim, šustící listí, mlha, co se táhla z polí až do města. Už jsme byly skoro u výlezu, když se z podchodu vynořil kluk.
Vlnité vlasy, rozesmátý. V očích jiskry, v kroku lehkost, jako by ho nic netížilo. A my obě ztichly – jako kdyby ten smích přehlušil všechno okolo.
Zastavil se přímo u nás.
„Čau! No to je doba! Dlouho jsme se neviděli… Jak se má Pavla a malej Miki?“
Zarazilo mě to. Ale jen na okamžik.
„Jo… ten už moc malej není,“ odpověděla jsem, pořád trochu zmatená.
Smál se dál. Hodil pár vtipů, pár vzpomínek, jako bychom byli staří známí. Možná jsme byli. Možná… kdysi.
Pak jsme se omluvily, že musíme jít.
Otočily jsme se a šly dál.
Kamarádka se po chvíli ohlédla:
„Hele… to byl ale srandovní kluk! Kdo to byl?“
A já: „Ty jo… fakt nevím. Ale jako bych ho odněkud znala…“
Pak řekla větu, která mi sevřela srdce:
„A jak voněl… Ta vůně se za ním úplně táhla. Taková sladká, zvláštní…“
Zastavila jsem se. Zbledla.
Znám tu vůni. Starosvětská. Těžká. Sladká.
Zůstává viset ve vzduchu. Jako vosk. Jako smutek.
To byl… pojď, musíme ho najít. To není možný.
Rozběhly jsme se zpátky.
Podchod byl prázdný.
Kapání vody znělo hlasitěji než předtím.
Nikde nikdo.
Nikde stopy.
Jen ticho.
Proběhly jsme celé okolí. Kolem nemocnice.
Všude pusto.
Jako by tam nikdy nestál.
Jako by to celé bylo… mezi.
A my stály u kolejí. Ztichlé.
A ve vzduchu pořád visela ta sladká vůně.
Pomalu mizela.
A tehdy jsem si vzpomněla. Na ten úsměv. Na ty oči.
A na jméno.
Sakra… to je…
To byl Tomáš.
Tomáš byl kluk, co měl smích v očích a průšvih za patami. Vymýšlel blbosti, pil, i když neměl, a smál se i ve chvílích, kdy by ostatní dávno brečeli.
Kluk, kterého si člověk nemohl nevšimnout. Vždycky se smál, měl plné kapsy nápadů a hlavu plnou blbostí. Byl to ten typ, co tě přemluví k tomu, abys vlezl na zakázané místo, ale zároveň první skočí, kdyby šlo do tuhého. Měl prsty ve všech průšvizích, ale v jádru citlivka.
Trochu moc piva, trochu moc večerních nápadů, trochu moc odvahy – ale pořád s tím smíchem, co zněl jako dětský zvon.
A vždycky – vždycky – byl navoněný.
Nosil parfém od babičky. Starý, sladký, s nádechem svěžesti. Tvrdil, že je to jeho tajná zbraň:
„Holky na to letěj. Voním, jak král z pohádky.“
Vůně se za ním táhla jako jeho stín. Když se objevila, všichni věděli:
„Tomáš tu byl.“
Koleje
Magické místo, kam nás bral, když chtěl cítit něco jinýho.
„Hele pojďte, dejte si ucho na koleje,“ zachechtal se, jak to uměl jen on.
„Víš, jak to zní, když v dálce jede vlak? To je jak magický zvonění… úplně cítíš, jak to vibruje v kostech.“
„Nebojte,“ říkal vždycky, když se někdo zvedal, „vlak je daleko… jen poslouchej.“
Lehli jsme si vedle něj, smáli se s ním, poslouchali. Opravdu – to hluboký hučení z dálky, co se táhne kolejnicí jako zvuk strun.
Jednou jsme tam zase šli s ním. A ten hluboký tón už se začínal ozývat. V dálce, neviditelný vlak vibroval kovem a srdcem. Bylo to děsivě krásné. A nebezpečné.
My už poslouchat nechtěli. Adrenalin nám bušil v hrudi.
Něco bylo špatně.
„Tomáši, jdeme pryč!“
A on poslouchal.
S úsměvem, zavřenýma očima. Jakoby v těch chvílích patřil někam jinam.
Už to nebyla sranda.
Ten den to hučelo víc než jindy. A Tomáš byl nadšenej.
„To je adrenalin, co?“
Ale nám už do smíchu nebylo.
Srdce bušilo, železo dunělo.
A pak:
VÝKŘIK.
„Táhněte, parchanti! Není vám život milej? Už sem jede policie!“
Starý chlap zpoza plotu. Zase jsme zdrhali. Zase průšvih.
Doma jsem dlouho seděla u stolu a snažila se si vybavit víc. A najednou se to začalo skládat.
Tomáš. Jo. Už vím. Chodil kdysi s Pavlou. Bydleli spolu kousek od nás. A Miki – jejich kluk. Ještě jsem ho párkrát potkala, když byl malej.
Tomáš byl vždycky trochu jinej. Sršel energií, byl zábavnej, ale neklidnej. Jakoby se v něm pořád něco dralo ven.
Smích, co zakrývá tmu.
Oženil se. Měl toho malýho. Chvíli to vypadalo, že to zvládne.
Ale pak začaly ty průšvihy.
Nejprve malé – práce, flámování, noci, kdy se nevracel domů. Pak větší. Hádky. Dlužní upomínky. Ztratil práci. Ztratil Pavlu. Zůstal sám.
Ale šel dál. Zase se zvedl. Nějaký čas pracoval i u dráhy.
Viděla jsem ho jednou z dálky – hubenej, pobledlej, ale pořád s tím známým pohledem, co tě nutí se usmát.
I když víš, že je něco špatně.
A pak jsem uviděla parte.
Přilepené na nástěnce pod sklem.
Na něm jeho jméno.
Zemřel náhle. Ve věku 23 let.
Bez dalších podrobností. Jen stručně, tiše.
Jakoby někdo chtěl, abys to přešel.
Ale lidi nechtěli. Mluvilo se o tom. Šeptem.
Někdo říkal, že ho našli až po pár dnech.
Na kolejích. Pardubičky.
Tělo bez hlavy.
Nikdo pořádně nevěděl, co se stalo.
Nehoda? Sebevražda? Nebo něco jiného?
Ležel. Poslouchal? A někde v dálce znělo kolejnicemi to zvláštní zvonění, co tolik miloval. A možná ho opravdu slyšel. Naposledy.
A tak občas přemýšlím.
Možná jsem si ho spletla. Možná to byl někdo jiný. Jen podobný. Lidi se mění, paměť klame.
Ale něco na tom bylo zvláštní.
Ta chvíle. Ten smích. Ta vůně, co ve vzduchu zůstala dlouho po tom, co odešel.
A nebo…
…možná se tu realita občas prolíná.
Možná tu jsou místa, kde tenká vrstva mezi světy praskne.
A duše, co zůstaly uvězněné mezi tím, co bylo… a co už není…
…na chvíli projdou.
Jen se zasmějí.
Zanechají za sebou vůni.
A pak odejdou zpět.
Možná to nebyl konec. Možná jen splynul s tím zvukem, který tak miloval.
Každý rok noviny v Pardubičkách hlásí další osobu, která skočila pod vlak. Tyto případy se opakují, bolest zůstává stejná a temnota začíná mít na kolejích sílící přítomnost.
Když temnota nevyhrála: Naděje a magie zrcadlení
1. ledna 2012 – 36letý muž se ztratil u Pardubiček. Podle jeho rodiny plánoval skok pod vlak. V tento temný okamžik mu však včas zasáhli policisté a krizový tým, kteří mu zachránili život. Tento příběh je důkazem, že i v místech, která mají temnou reputaci, může být naděje a účinná pomoc.
Zajímavé je také datum tohoto okamžiku – 12. ledna. Co znamená tato čísla v kontextu magického zrcadlení? V numerologii 12 symbolizuje dokončení cyklu, zatímco 1 je číslem nových začátků. Tento den tedy nesl v sobě dvojí potenciál: konce i začátky. A právě díky včasné pomoci tohoto muže přišel nový začátek. Zrcadlení těchto čísel nám připomíná, že i v nejtemnějších chvílích je naděje – pokud jsme ochotni zasáhnout.
Magie zrcadlení se ukazuje jako síla, která v náročných chvílích propojuje osudy lidí. Tentokrát temnota nevyhrála, protože na správném místě v správný čas byla pomoc, která dokázala přinést nový život. To je poselství, které bychom si měli vzít do každodenního života: Naděje je vždy na dosah, ať už je jakkoliv těžké ji spatřit.
Pokud se ocitneš v temnotě, pamatuj, že vždy je možné obrátit směr. Zasloužíš si lásku a pomoc, a ta k tobě přijde.
A tak jde čas.
Pardubičky se mění. Lidé přicházejí, vlaky odjíždějí.
Ale duše… ty zůstávají. Čekají na vysvobození.
Až půjdeš kolem…
možná ucítíš vůni.
Sladkou. Starosvětskou.
Jako kolínská…
Ducha jednoho navoněnýho kluka.
