Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že nejděsivější vztah mého života vznikne z hospodského hecu.
Bylo mi třicet. Pracoval jsem pod Honzou – normální chlap, pohodář, kamarád. Férový vedoucí. V práci pohoda. Jen jeho manželka byla kapitola sama pro sebe. Všichni o ní věděli, že je… řekněme zvláštní. Žárlivá, výbušná, teatrální. Občas mu chodila dělat scény přímo do práce.
Působila jako někdo, kdo se snaží dohnat mládí, které už dávno odjelo posledním autobusem. Oblékala se jak dvacetiletá. Bylo jí přes padesát, v puse jí chyběly zuby a celé to působilo spíš smutně než přitažlivě.
Jednou jsme s Honzou seděli na pivu. Normální večer, řeči o práci, o životě. A pak přišla ona.
Hned jí bylo všude plno.
Smála se nahlas, až se lidi otáčeli. Každého zdravila, každému tykala, všude byla hned „za kamarádku“. Snažila se být vtipná. Sedla si k nám a okamžitě začala Honzu shazovat.
„No jo, Honza… ten za moc nestojí,“ smála se a plácla ho po rameni.
„To už není žádnej kůň, spíš starej valach.“
„Když chceš kolouška, musíš jinam, zlato.“
A pak se podívala na mě.
„Na rozdíl od něj já ještě do starýho železa nepatřím,“ mrkla.
„Mladý kluci jsou dneska stejně mnohem lepší.“
Dělala na mě vyzývavé oči, nakláněla se ke mně, smála se mým větám víc, než bylo nutné. Já se snažil ji nevnímat. Koukal jsem do piva. Dělal, že ji neslyším.
Honza jen mávl rukou. Byl flegmatik. Zvyklý.
Jenže tím to neskončilo.
Nějak si sehnala moje číslo. A ještě ten večer mi začaly chodit zamilované zprávy.
Kolegové se smáli.
„Napiš jí, ať ti pošle nahý fotky.“
Po pár pivech jsem na tu pitomou hru přistoupil.
Byla to blbost. Totální.
Začala posílat svoje polonahé fotky, psát, jak na mě myslí, jak jsem pro ni osudový muž. Bral jsem to s humorem. Jenže pak to přestalo být vtipné.
Začala se objevovat všude.
U práce.
U baráku.
Volala. Psala.
A pak už i zvonila u mých rodičů, jestli u nich náhodou nejsem.
Postupně jsem si vypěstoval stres z každého zvonku. Každého zaklepání. Každého cinknutí u dveří. Vždycky jsem šel potichu ke kukátku, skoro ani nedýchal. A když jsem ji uviděl stát na chodbě, dělal jsem, že nejsem doma.
Zvonila znovu. A znovu.
Pak začala bušit.
„Já vím, že tam jsi!“
„Viděla jsem, že ses vrátil!“
„Nedělej, že nejsi doma!“
Stál jsem za dveřmi jak přimražený. Ani jsem si netroufl spláchnout na záchodě. Telefon jsem měl vypnutý. Světla zhasnutá. Jen jsem čekal, kdy to vzdá.
Nevzdávala to.
Řvala na celý barák. Sousedi pootevírali dveře. Někdo koukal kukátkem, někdo z okna. A ona tam stála jak zjevení a dožadovala se lásky, kterou jsem jí nikdy neslíbil.
Ten pocit, že tě někdo loví.
Že nemáš klid ani doma.
Že se bojíš vlastního zvonku.
To je noční můra.
Jednou jsem se seznámil s holkou na Badoo. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že zajdeme na koncert do Rock Clubu. Docela fajn holka. Normální, milá, vtipná. Říkal jsem si: konečně normální rande.
Jenže osud má smysl pro černý humor.
Stojíme u baru, bavíme se, hudba duní, všechno vypadá nadějně… a v tu chvíli se tam objeví manželka šéfa. V kožené bundě, s výrazem drsné rockerky, která ale působí spíš jako převlek na karneval.
Opilá. Potácející se. Řvoucí.
Přišla přímo k nám a začala vyvádět.
Že jsem hajzl.
Že ji podvádím.
Že jsem jí zlomil srdce.
Křičela přes hudbu, mávala rukama, motala se kolem nás a dělala scénu, jakou by jí záviděla i telenovela.
Moje rande na mě chvíli koukalo, pak si vzalo kabelku a řeklo jen:
„Tak tohle fakt nemám zapotřebí.“
A zmizela v davu.
A já tam zůstal stát s pivem v ruce a s pocitem, že některé historky prostě nevymyslíš.
Nedalo se jí vysvětlit, že ji vlastně vůbec neznám. Že to byla jen pitomá hra v hospodě. Že s ní nic nemám.
Ignoroval jsem ji. Doufal, že to přejde.
Nepřešlo.
Začala vyhrožovat, že ukáže Honzovi, co jsem jí psal. Pravda byla, že ty zprávy diktovali kolegové. Já byl jen blbec, co to posílal.
Pak na čas zmizela. Byl jsem šťastný. Myslel jsem, že je konec.
Jenže pak přišel firemní večírek.
Opil jsem se. A ona tam byla.
Využila mojí opilosti, odvezla mě domů. Začala se na mě sápat. Dělala mi striptýz, vyprávěla, co se mnou chce dělat. Bylo mi fyzicky zle. Když si na to vzpomenu, dodnes se mi svírá žaludek.
A přitom ještě pár hodin předtím mi chlapi v práci hulákali do hlavy:
„Hele, prostě s ní musíš strávit noc vášně, jinak tě nenechá!“
„To je jediná cesta, kámo.“
Seděl jsem tam na večírku s pivem v ruce a říkal si: možná mají pravdu. Možná to prostě nějak přežiju. Zavřu oči. Přetrpím to. Bude klid.
Jenže když pak stála přede mnou v mém bytě, když se po mně plazila a hrála si na bohyni sexu, došlo mi, že některé věci se prostě přetrpět nedají. Tělo se vzepře. Hlava křičí. Žaludek se obrací.
Snažila se mě líbat. Olizovala mě. Já nic. Jen jsem ležel jako mrtvý pozorovatel.
A pak jí z podprsenky push-up vypadlo něco, co vypadalo jako svraštělé ucho jezevčíka. Fakt nic proti… ale žádná milfka to nebyla. Byla to svraštělá paní, co se po mně plazila jako had a myslela si, že je bohyně vášně.
Nebylo to vzrušení.
Byl to čistý odpor.
A v tu chvíli mi bylo jasné, že tohle není „noc vášně“
Nakonec jsem se pozvracel. Možná jsem jí řekl i něco hodně ošklivého. Ráno už tam nebyla. Doufal jsem, že to byl jen hororový sen.
Nebyl.
Potkal jsem ji pak v práci. Nesla Honzovi nějaké papíry nebo krabici, už ani nevím. Jen jsem ji zahlédl na chodbě a doufal, že si mě nevšimne.
Všimla.
Zastavila se. Pomalu si mě přeměřila pohledem od bot až po hlavu.
,,A pohrdavě řekla: “ DEBILNÍ impotente.“
Otočila se a šla za Honzou, jako by se nic nestalo.
Nikdy bych neřekl, jak moc mě ta nadávka potěší.
Od té doby mám klid.
Někdy se nejhorší životní lekce narodí z jedné hloupé zprávy a pár piv. A někdy pochopíte, že flirt není hra. Protože někteří lidé si z něj udělají celý svět.
A vy se v něm najednou ocitnete jako vězeň.
Příběhy psané AI jsou možná uhlazenější, čtivější a možná i víc vydělají.
Ale tenhle je prostě obyčejný. Ze života. Takový, jaký se opravdu stal. A jak mi ho aktér vyprávěl.
Jen jeden chlap, jedna blbá hospodská sázka a jedna zkušenost, na kterou by nejradši zapomněl.
