Článek
Evropa nás učí, že musíme být „zodpovědní“. Třídit, žít ekologičtěji, kupovat papírová brčka, podepisovat nařízení, která nám říkají, jak máme dýchat, jezdit, žít.
A přitom – někde mimo náš dohled – proudí vlaky a letadla plná zbraní.
Je zvláštní, jak lehce se dopouštíme dvojí reality.
Jedna je určená pro nás, obyčejné lidi:
„Buďte eco. Buďte poslušní. Buďte správní.“
A druhá je pro ty nahoře:
„Válka musí pokračovat.“
Protože když se má zabíjet, najednou nevadí ani uhlík, ani ropa, ani toxické látky, ani spálená zem, ani nebe plné kouře. Najednou nevadí nic, na co nás doma tak urputně upozorňují.
Je zvláštní sledovat, jak je každý náš plastový sáček problém — ale tisíce tun munice, raket a tanků už problém nejsou.
Jak je každý náš přestupek pokutovatelný, ale destrukce celých oblastí je něco, k čemu se mlčky přihlíží a ještě se na to skládáme z daní.
O válce se mluví jako o „nutnosti“. O ekologii jako o „povinnosti“.
A přitom – obojí se navzájem popírá.
Kde je skutečné nebezpečí?
Mluví se o zlu tam „venku“. O hrozbě, která přichází odjinud.
Jenže zvláštní pocit v zádech má mnoho lidí už dlouho:
Co když největší tlak nepřichází z vnějšku, ale i zevnitř Evropy?
Ne že by venku nebyly hrozby – svět nikdy nebyl bezpečný.
Ale co když jsme se stali společností, která tak moc potřebuje nepřítele, že si ho vyrábí, pokud zrovna žádný není po ruce?
Co když strach, který nám servírují, neslouží ochraně, ale poslušnosti?
Zlo nemusí být jen na frontě. Může být i v kanceláři.
V těch pokojích bez oken, kde se podepisují smlouvy.
V diskuzích, ke kterým nemáme přístup.
V rozhodnutích, která jsou nám oznámená až ve chvíli, kdy je pozdě cokoli změnit.
Možná ne nejtemnější síla není někde daleko.
Možná je blíž. V logice, která říká:
„Válka je potřeba. Ekologie je vaše povinnost. Vy se uskromněte. My budeme rozhodovat.“
A tak sedíme doma s papírovými brčky, třídíme každý kelímek, sledujeme ceny, které rostou, a zároveň přihlížíme, jak obrovské množství zdrojů, energie a života mizí v konfliktech, které jsme si nevybrali.
Kdy nastane ten moment, kdy si řekneme:
„Tohle nedává smysl.“
Kdy přestaneme opakovat, co slyšíme, a začneme přemýšlet?
Kdy si uvědomíme, že není normální, aby se lidem zakazovalo žít „neeko“ – zatímco se na druhé straně pálí celé města?
Není potřeba věřit na konspirace.
Stačí mít oči.
Stačí vidět tu nepřiznanou pravdu:
Síla, která diktuje, není nikdy laskavá.
A moc, která vyžaduje poslušnost, málokdy slouží lidem.
A tak si říkám:
Možná by nebylo od věci přestat hledat zlo někde daleko.
A konečně se podívat, kdo má v rukou nitky tady doma.
Možná, že nejhorší manipulace nejsou ty zvenku.
Možná jsou to ty, které přicházejí tiše, v přátelském tónu, s logem, které známe nazpaměť.
A možná už opravdu přišel čas začít se ptát:
„Kdo nás to vede?
A proč?“
Není to jen Ukrajina.
Mluví se jen o jedné válce. O té, která je blízko našich hranic.
Ale svět hoří na desítkách míst – a většina lidí o tom ani neví.
Jemen. Súdán. Gaza. Kongo. Myanmar. Sýrie.
Konflikty, které trvají roky, někdy i desetiletí.
A přesto je nevidíme na titulních stranách.
A tak je fér se ptát:
Kdo rozhoduje, která válka je „důležitá“ a která se má ignorovat?
Kdo vybírá, kam půjde pozornost, peníze, emoce, pomoc?
Protože válka se nestane jen tak.
Vždycky má svého dodavatele.
Někdo platí zbraně.
Někdo schvaluje kontrakty.
Někdo profituje.
A když se podíváš na mapu konfliktů, zjistíš, že u většiny z nich se neustále opakuje jedna věc:
velké mocnosti, které mluví o míru – a zároveň patří mezi největší prodejce zbraní na světě.
Jak může kdokoli mluvit o míru, když zároveň pochází ze země, která má:
- největší armádu na světě
- největší vojenský rozpočet
- největší síť základen po celé planetě
- jeden z nejsilnějších zbrojních průmyslů
A tohle není o jednom prezidentovi.
Tohle je systém, který funguje desítky let.
Stačí si položit jednoduchou otázku:
Kdo nejvíc profituje z toho, když kdekoliv na světě vypukne válka?
Rozhodně ne obyčejní lidé.
Ti platí životem.
Ti platí domovem.
Ti platí vším.
Ale obrovské peníze se valí k těm, kteří vyrábějí to, čím se válčí.
A těm, kteří rozhodují, kde a kdy se „musí zasáhnout“.
A pak – úplně absurdně – se rozdávají ceny míru.
Takový svět je těžké brát vážně.
Pokrytectví, které už nejde nevidět
Je to zvláštní lekce:
Ti, kdo mluví nejhlasitěji o míru, jsou často ti, kteří mají největší zájem na tom, aby nikdy opravdu neskončil.
A tak se ptám:
Jaká je hodnota slova „mírotvůrce“ v době, kdy válka je byznys?
Jaká je cena ocenění, které může dostat člověk či země, jež roky zasahují do konfliktů po světě?
A jak dlouho budeme předstírat, že to nevidíme?
