Článek
Seděli jsme u ohně. Někdo si ohříval rum v plecháčku, jiný žvýkal starý chleba. Byli jsme tam zase – parta, co se každý podzim schází v chladném lese, na stejném místě, jako každý rok.
A on byl s námi. František.
Starý, vrásčitý, vždycky v zelené vojenské bundě, s čepicí naraženou do čela a cigaretou v koutku úst. Bývalý člen Veřejné bezpečnosti. Člověk, kterého nevyvede z míry ani krev, ani šílenství.
Až do chvíle, kdy začne vyprávět.
„Pamatuju na případ, co se nikdy neřešil oficiálně“ řekl tiše. „Zmizelá sanitka. Možná vám to něco říká… možná jste to slyšeli jinak. Ale já jsem u toho byl. A dodnes nevím, co jsme to vlastně tehdy našli. A co… jsme nenašli.“
Všichni ztichli.
„Byl to říjen. Rok… osmdesát šest, tuším. Počasí hnusný, mlha, že by se dala krájet. A volání z dolu – z bývalého Karolina. Dělník zavalenej. Krev, šok, zmatek. Poslali jsme okamžitě sanitku z Litvínova. Řidič byl spolehlivej, jmenoval se Doležal, jezdil tu roky. A vedle něj sestra – Ivana. Mladá holka, teprve po škole.“
František si potáhl z cigarety a podíval se do plamenů.
„Vyjeli v devět večer. V deset už měli být na místě. Ale nikdo tam nikdy nedorazil. Žádný auto. Žádná stopa.“
Zmlkl. A pak dodal:
„A žádnej signál v rádiu. Jakoby zmizeli z mapy. Prostě vypnutý.“
My ostatní jsme ani nedutali.
„Začali jsme pátrat. Nasadili jsme dva týmy – silnice, okolí dolu, pak i pěšky. Pamatuju si to dodnes – ta mlha nebyla normální. Lezla do kostí, slyšeli jsme v ní… věci. Vrzání. Kovový cvakání. Ale nic nevidíš. Jen ticho. A pak… narazili jsme na to místo.“
Odmlčel se.
„Stará cesta, která dřív vedla do zrušené části dolu. Měla být dávno zarostlá. Jenže nebyla. Vypadala… čerstvě použitá. V blátě koleje. Pneumatiky. Vedly mezi stromy. A pak prostě končily.“
„Jako by se sanitka… vypařila?“ zeptal se někdo šeptem.
František kývl.
„Ne. Jako by vjela někam, co tam být nemělo. Jako by pod ní země zmizela. Žádný stopy dál. Jen ticho. A víte, co je nejhorší? Ten tlak. Najednou se vám špatně dejchá. Každej jsme cítil… že nás někdo pozoruje. A jeden z nás – Mirek, kolega z VB – utekl. Doslova. Prostě se sebral a zdrhl. A víte, co říkal, když jsme ho později našli v nemocnici?“
Všichni jsme se naklonili.
„Že tam stála žena v bílé uniformě, jen metr od něj. Bez tváře. Jen prázdná kůže. A držela v ruce zakrvácenou injekční jehlu.“
František se zachechtal. Takovým tím starým, chrčivým smíchem, co zní, jako když škrtneš zápalkou v naprostém tichu.
„Kdybyste se viděli…“ smál se „To jsem si vymyslel.“
Natáhl se po plecháčku s čajem.
Nikdo se nezasmál.
Oheň zapraskal.
Někdo polkl naprázdno.
Ten nejmladší z nás si stáhl kapuci víc do čela a začal zírat do plamenů, jakoby ho snad mohly ochránit.
Byli jsme zticha.
Všude kolem číhalo šero lesa a v tom tichu jako by něco dýchalo s námi.
František se spokojeně opřel na špalku, naklonil se k ohni a dodal tišeji, skoro šeptem:
„Ale vy víte, že to klidně mohla bejt pravda…“
A napil se čaje, jako by právě nevyprávěl něco, co vám drží v zádech husinu, jako studený průvan z neznámých dveří.
Ale vážněji.
„Našli jsme v lese něco jako plast. Kus z nárazníku. A vedle toho… dětskou hračku. Malýho medvídka, jaký se dávaj dětem v sanitkách. Ale tohle byl starej, mokrej, rozpadlej medvídek, co vypadal, jako by tam ležel roky.“
Někdo v kruhu si tiše odkašlal.
„A pak jsme to museli zavřít. Shora přišel rozkaz. Zmizelá sanitka. ‚Nehoda při těžbě, možné zavalení‘. Jenže my jsme žádný tělo nikdy nenašli. Ani Ivanu, ani Doležala. Ani šroubek z toho auta.“
František típl cigaretu do plechového hrnku.
„Ale jednou za čas… když je mlha a jedete tím úsekem večer… někdo slyší sirénu. Tichou, zpomalenou, jako ze starý pásky. Ale nikdy nic nevidíte. Jen ten pocit, že vás něco pozoruje z kraje lesa. A že byste měli jet rychle pryč.“
A v tu chvíli se v lese za námi něco pohnulo.
Zasvištěl vítr. Nebo to byla jen myšlenka?
Ale stejně jsme se všichni na vteřinu přestali hýbat.
A František?
Ten se jen tiše culil do svého čaje.
