Květen 1945 bez růžových brýlí

Můžete přetřít rez, zakrýt praskliny, nalakovat shnilý trám - ale jednou se všechno stejně sesype. A naše republika stála desítky let právě na takto pokřiveném výkladu vlastních dějin.

Zítra je 8. květen. Den, kdy si připomínáme konec druhé světové války v Evropě. Jenže kolem roku 1945 jsme si vytvořili pohodlnou legendu. Legendu o čistém osvobození, o bratrské pomoci, o nezištném zachránci z východu. A každá generace byla nucena tuhle pohádku poslušně opakovat, i když realita byla mnohem tvrdší, temnější a cyničtější.

Je čas sundat z historie propagandistickou omítku.

Sovětský svaz nezačal válku jako oběť. Začal ji jako agresor.

Tohle je jeden z největších historických podvodů 20. století.

Sovětský svaz nevstoupil do druhé světové války jako nevinná napadená země. V roce 1939 vstoupil do války jako aktivní spojenec nacistického Německa. Pakt Ribbentrop-Molotov z 23. srpna 1939 nebyl jen „pakt o neútočení“. Obsahoval tajný dodatek o rozdělení Evropy mezi Hitlera a Stalina.

Dva totalitní režimy si tehdy doslova rozparcelovaly cizí státy jako jatka.

1. září 1939 zaútočilo Německo na Polsko ze západu.

17. září 1939 vpadla Rudá armáda do Polska z východu.

Polsko nebylo „osvobozováno“. Bylo likvidováno dvěma diktaturami zároveň.

Pak následovala Zimní válka proti Finsku. Sovětský svaz napadl malou sousední zemi, protože chtěl posunout hranice silou. Následovala okupace Litvy, Lotyšska a Estonska. Poté anexe Besarábie a severní Bukoviny na úkor Rumunska.

To nejsou „sporné interpretace“. To jsou historická fakta.

SSSR v letech 1939-1941 nevystupoval jako obránce míru. Vystupoval jako expanzivní imperiální mocnost, která společně s Hitlerem rozebrala východní Evropu.

Teprve v červnu 1941, když Hitler napadl svého dosavadního partnera, se Sovětský svaz změnil z agresora na oběť ještě většího predátora.

A právě tahle nepříjemná skutečnost byla po desetiletí systematicky mazána z veřejné paměti.

Nebyla to plná svoboda. Byla to výměna jedné podřízenosti za druhou.

Ano - nacistická říše byla poražena. Vyhlazovací mašinérie skončila. Německý teror padl. To jsou nezpochybnitelná fakta.

Ale tvrdit, že květen 1945 přinesl Československu skutečnou svobodu, znamená ignorovat všechno, co následovalo. Sovětský svaz nepřišel jako dobročinný ochránce malých národů. Přišel jako vítězná imperiální mocnost, která si rozdělovala Evropu podle vlastních strategických zájmů.

Na našem území se okamžitě začaly budovat struktury budoucí podřízenosti. NKVD, sovětští poradci, infiltrace bezpečnostních složek, systematická podpora komunistů, likvidace politických odpůrců, manipulace veřejným prostorem. Únor 1948 nespadl z nebe. Byl logickým pokračováním procesu, který začal už během „osvobození“.

Skutečně svobodná země rozhoduje sama o sobě. My jsme po roce 1945 pouze přešli z jedné sféry násilného vlivu do druhé.

Bez západní pomoci by Sovětský svaz možná válku nepřežil

Další legenda, která se u nás desetiletí pěstovala, je představa, že Sovětský svaz porazil Hitlera prakticky sám, jen silou „ruské duše“ a nekonečné oběti vlastního lidu.

Realita je mnohem méně romantická a mnohem více průmyslová.

Americký program Lend-Lease představoval jednu z největších logistických operací v dějinách. Do Sovětského svazu proudily obrovské objemy techniky, surovin a potravin, bez kterých by se sovětská válečná mašinérie velmi pravděpodobně zhroutila.

Spojené státy dodaly Sovětům například:

Jen amerických bot bylo dodáno kolem 15 milionů párů. Každý druhý až třetí sovětský voják často pochodoval ve výstroji, kterou vyrobil americký průmysl.

Sovětská armáda byla v roce 1944 doslova postavena na amerických Studebakerech. Právě tato technika umožnila rychlé přesuny dělostřelectva, zásob a vojáků během pozdějších ofenziv.

Bez této logistiky by Rudá armáda nebyla schopna vést moderní manévrovou válku v takovém rozsahu.

A nebyli to jen západní historici, kdo to přiznával.

Nikita Chruščov ve svých pamětech otevřeně napsal, že Stalin opakovaně říkal, že bez americké pomoci by Sovětský svaz válku nevyhrál. Maršál Georgij Žukov v soukromých rozhovorech rovněž připouštěl, že bez dodávek ze Západu by Sověti neměli dostatek výbušnin, dopravy ani technického zázemí.

To nijak nesnižuje obrovské oběti obyčejných sovětských lidí.

Ale boří to propagandistickou lež o „samostatném osvobození Evropy“.

Druhou světovou válku nevyhrál jeden národ. Vyhrála ji kombinace amerického průmyslu, britské vytrvalosti a krvavé oběti milionů vojáků na východní frontě.

Praha nebyla zachraňována. Byla součástí geopolitické hry.

Když pražské povstání krvácelo, Sověti velmi dobře věděli, co se děje. Stejně tak věděli, že americká armáda je schopná postupovat dál. Přesto byla striktně držena demarkační linie.

Ne proto, že by někdo respektoval „historickou spravedlnost“, ale proto, že Stalin potřeboval mít Prahu jednoznačně ve své sféře vlivu.

Praha měla být osvobozena Rudou armádou. Za každou cenu. I za cenu dalších mrtvých.

Velké mocnosti nikdy neposílají armády kvůli lásce k cizím národům. Posílají je kvůli moci.

A přesně tak bylo nahlíženo i na nás.

Padlí vojáci si zaslouží úctu. Režim si nezaslouží glorifikaci.

Na našem území padly desetitisíce mužů z různých koutů Sovětského svazu - Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Kazaši, Gruzínci a další. Mnozí byli sotva dospělí kluci. Mnozí sami zažili hrůzu nacistické války. Mnozí byli vehnáni do frontálních útoků pod brutálním tlakem vlastního režimu.

Tito mrtví si zaslouží ticho, úctu a lidskou pietu.

Ale jejich krev nikdy nemůže být omluvenkou pro následnou sovětskou dominanci. Nemůže být bianko šekem pro okupaci roku 1968. Nemůže být nástrojem morálního vydírání dalších generací.

Úcta k padlým není totéž jako poslušnost vůči impériu.

Největší lež totalit je převlékání moci za dobro

Každá diktatura potřebuje svůj mýtus. Nacisté mluvili o ochraně Evropy. Komunisté o osvobození pracujícího lidu. Vždy stejné schéma. Moc se nikdy neprezentuje jako moc. Vždy se převléká za vyšší dobro.

A právě proto je tak nebezpečné, když si národ zakáže mluvit pravdu o vlastních dějinách.

Když dnes sedím se svými kluky u vody a čekáme v tichu na záběr, snažím se je učit jedné zásadní věci: dívat se pod hladinu. Nepodlehnout prvnímu dojmu. Chápat, že největší nebezpečí často přichází zabalené do líbivých slov.

Proto odmítám další generaci předávat pohádky o „hodných osvoboditelích“, které nám desítky let servírovala propaganda. Děti musí znát rozdíl mezi úctou k padlým lidem a slepou poslušností vůči mocnosti, která si z cizího utrpení udělala geopolitický nástroj.

Národ, který si lže o minulosti, nebude nikdy schopen ubránit svou budoucnost

1. květen by neměl být ani dnem hysterické nenávisti, ani dnem servilního klanění se jakékoliv velmoci. Měl by být připomínkou toho, jak strašlivou cenu má válka - a jak snadno může národ pod záminkou „osvobození“ ztratit vlastní budoucnost.

Naše republika přežila nacismus. Přežila komunismus. Přežila desetiletí lží, přepisování historie a nucené poslušnosti.

Ale pokud chceme postavit něco pevného pro další generace, musíme konečně přestat utíkat před pravdou. I když je nepohodlná. I když bolí. I když bourá legendy, na kterých vyrostly celé generace.

Protože národ, který si lže o minulosti, nebude nikdy schopen ubránit svou budoucnost.

Článek vznikl v rámci projektu Trpělivá republika.