Článek
Sotva vysvitne slunce a teploty vyletí nad pomyslnou hranici dostatečné výše, objeví se v kraji podle některých „mor“ v podobě cyklistů, některými urážekchtivými zvaní pumpičky. Přiznám, že i já hojně jezdím na kole. Co mne však uráží, že nás společnost hází všechny do jednoho pytle. Bez výjimky. Je podle nich jedno, zda jste sváteční cyklista, co kolo vytáhne jednou za uherák, kolo používáte jako prostředek dopravy z bodu A do bodu B nebo trénujete na závod míru, pro okolí jste nežádoucí, neboť se pohybujete v jiných rychlostních sférách.
Nyní bych ráda osvětlila, proč není snadné být cyklistou v tomto státě:
1. Cyklostezky nejsou všude.
Většina občanů se ošívá, proč si nejedeme na cyklostezku. Abych toto ustanovení dodržela, musím se napřed ale k nějaké dostat a kupříkladu já mám nejbližší 6 km od bydliště. Ne, mou obcí, světe, div se, opravdu žádná cyklostezka nevede.
Dokonce jsem zažila, že cyklostezka byla označena onimi žlutými směrovkami, ale v budování se jaksi stát zadrhl. Rybáři u Labe z toho tenkrát měli hroznou srandu, já, se 70 km v nohách a necelými 6 hodinami v sedle už nikoli.
2. Cyklostezky nejsou dobře promyšlené z hlediska povrchu.
Zažila jsem cyklostezku, kde je pravidelně navážena silná vrstva štěrku. Je jasné, že zhotovitel v životě na kole neseděl. V realitě to vypadá tak, že po takové cyklostezce se nedá jet, protože když se do pedálů opřete, kolo se začne chovat jako divoký mustang, který nechce být osedlán a gravitace zemská zařídí zbytek.
3. Cyklostezky nejsou dobře využívané jinými účastníky provozu.
Řekněme, že cyklostezka vybudována je. V ten moment má cyklista vyhráno, ale opět jen zdánlivě. Důvodem jsou chodci. Pokud má chodec doprovod, tak ten se velmi často objevuje v jeho blízkosti po jeho boku. Doslova. V praxi to znamená, že jdou vedle sebe a zasahují i do cyklopruhu. Pokud je slušně požádáte, očekáváte přesun na správnou část stezky, případně omluvu (což, je většinou sféra sc-fi). Ve skutečnosti si vyslechnete proud nadávek a kolikrát i pokus o shození z kola či alespoň výhrůžky.
4. Cyklostezky nejsou respektované.
Několikrát se mi stalo, že jsem jela po cyklostezce a musela jsem sesednout a kolo vést, protože si tam obec uspořádala trachtaci, nebo se konala pouť. Pro cyklistu to opět znamená zbytečné sesednutí z kola, kdy musí kolo vést vedle sebe, kličkovat mezi lidmi, kteří neví, zda jít napřed na horskou dráhu, autíčka, nebo si zastřílet. V ten moment bych měla chuť střílet já – cyklista. Už se mi i stalo, že z vyšlapané lesní pěšiny vyrazilo zpoza křoví batole na odrážedle přímo mě pod galusky. Já, snažíc se zabránit kolizi, jsem kolo prudce zabrzdila a proletěla se za smíchu batolete přes řídítka. Po kontrole svého těla i těla dítěte (kdy naštěstí ke kontaktu nedošlo) se prcek zachichotal a vyrazil vstříc novým dobrodružstvím. Ptáte se, kde byli rodiče? Motala jsem se okolo žvatlajícího prcka dobrých 10 minut, ale žádný dospělý se k němu nehlásil.
Další obdobnou situací je, když potkáte majitele psů. Ano, nepopírám, že jsou i páníčci slušní, kteří mají svého psa na vodítku u nohy, popřípadě natolik dobře vycvičeného, že pes na povel zalehne a nevstane, dokud cyklista v dostatečné vzdálenosti neprojede v pomalém tempu, aby chlupáče nedráždil. I já mám psa a pokud mě míjí cyklista, stáhnu si hafana ke své noze, dokud není cyklista v dáli dostatečné, aby ho mé štěně samou radostí nepovalilo. Chápu, že budete argumentovat výcvikem psa, ale ruku na srdce – máte stoprocentní jistotu, že se pes nerozeběhne za cyklistou? Rozhodit ho může cokoli – barva dresu, helma, zvuky vydávané kolem nebo i cyklistou, když už silově nemůže, cvaknutí šlapky, přehazovačky – a pes startuje, protože je to pro něj neznámé, a tedy ohrožující. Pes skočí s vyceněnými zuby, cyklista padá k zemi. Viník je jasný, cyklista to není, ale není to ani ten pes, protože ten se chová pudově. Jste to vy, páníčci, kteří máte předpokládat i ty špatné varianty, jak se Váš chlupatý parťák může zachovat.
5. Cyklostezky jsou přepažené zábradlím
Tohle alespoň částečně chápu – nechcete se na cyklostezce potkat s řidičem auta (rozuměj kruťvolantem). Občas je to ale nedomyšlené – zábradlí je umístěno tak, že sice vozidlo neprojede, ale neprosmýkne se kolem něj ani cyklista. Opět je tedy nutné sesednout, což by nebyl takový problém, kdyby tento úkon na dvoukilometrovém úseku nemusel provést šestkrát.
6. Na cyklostezce se objeví jedoucí automobil
A věřte, že na cyklostezce ho opravdu nečekáte. Ne není, to silnice. A ano, je tam značka zakazující vjezd motorovým vozidlům. Jen tam nebyla tak velká překážka, aby ji vozidlo nepřekonalo.
7. Elektroautomobily
Chápu, že chcete pomoci životnímu prostředí, ale spousta lidí si neuvědomí jednu věc. To vozidlo není slyšet! V praxi to znamená, že si jedete při kraji a najednou se kolem vás prosmýkne obří plechová krabice. Když je to na tekuté palivo, slyšíte ho a máte alespoň pár vteřin na přípravu a reakci. Tady ale ani náhodou.
8. Cyklostezky jsou sabotované necyklisty s účelem poškodit cyklistu
Jedete po cyklostezce, když tu najednou cítíte, že kolo pod vámi měkne. Ne, není to vaší nadváhou (já sama mám dokonce obezitu, proto se s ní snažím něco dělat). Na cyklostezce se objevil záškodník a poházel po zemi hřebíky, napínáčky, střepy. Tohle už není náhoda, ale účel poškodit. Nechcete na nás na silnicích, nechcete nás na chodnících – to chápu, ale když už poškozujete naše teritorium, které chceme využít, abychom vám, necyklistům, neničili život, to už je na pováženou!
Kdybych to měla shrnout – všechny skupiny, které jsou účastníky provozu nejen silničního, by se měly respektovat. Bohužel si o tom můžeme v naší republice nechat jen zdát. Stačí si přečíst diskuze u článků pojednávajících o nehodě cyklisty a řidiče nebo i příspěvky na Facebooku, kde voříškáři (rozuměj milovníky psů) vyhlašují válku všem, co v sedle šlapou do pedálů a k nim se přidávají i necyklisté. Snad se jednou té tolerance dočkáme ve všech společenských a zájmových vrstvách.
