Příběh zvláštní (nebo vlastní?)

Dívala se z okna, celkem často. Venku se dějí zázraky přírody a člověka přejde hned smutek i stesk. Vidí stromy, zvířátka, cesty i auta a najednou ho napadne, tady je fakt krásně.

S myšlenkou na to, že venku svítí sluníčko, je hezky a někam se malinko podíváš a něco novýho poznáš, přemýšlíš, kde jsem ještě nebyla? A takových míst je…

Jako prťavá jsem hodně cestovala s prarodiči, měli jsme výlet každý měsíc, někam po česku a sem tam potkáš i zajímavé lidi a místa, kam pak zapadneš.

No jo, ale k takovému cestování je třeba pas, občanka, očkování, informace, peníze a nejlíp i nějaký fajn parťák, co tě cestou nezapomene v baru, nebo spát ve vlaku, nenechá tě v restauraci platit a jíst wasabi a obyčejný táborák skoro za barákem, se špekáčkama co už nejíš, protože je pozdě a na noc se chceš v klidu vyspat a ne se nechat prohánět větrama a sežrat klíšťaty, promění s kytarou a povídačkou o hamaku v docela fajn místo k odpočinku. Tedy, pokud neslavíš 18let a k tomu ještě máš plnou hlavu školy, no a najednou zjistíš, že se ti vlastně nikam nechce a doma je fajn.

Jo, ale venku a taky u vody je celkem přirozený, že se občas spálíš, nebo málem utopíš, protože se tě někdo snaží naučit plavat a ty jsi prostě dřevo.

Snažíš se i tak házet machry a doufat, že nepropadneš sítem nudnosti, tak jako asi se v tom věku snažíš udělat dojem na okolí a semo-tamo i na svý ego, že jsi někde byl a něco zažil a viděl a chceš mít nějaký vzpomínky na minulost.

Po nějakým tom roce taky zjistíš, že z výšky je svět vážně mrňavej a lidi jsou menší a začneš se rád dívat shora. S funěním a potem v čele se posuneš i na nějakou věž a koukáš…

Když zjistíš, že vyfuňet do míň schodů je snažší, tak se rozhodneš klidně i zdolat menší překážku s větším kopcem…

No a pak tě začnou děsně bolet nohy, tak se vrátíš s klidem zase na rovinku a užíváš si místa, kde není živáčka a skoro ani ryba…

No a sice hóódně do kopce, ale zato s tou nejlepší společností vydáš se i do míst z dětství…

S klidnější hlavou se vrátíš na rovnou cestu…

S nesplněným přáním se obracím na zlatý rybky, ale proti tomu sluníčku ani nebylo vidět, že jsou červený, tak ve sportce nevyhraju miliony a budu pořád v sekci chudej člověk.....

No a už jsem taky zjistila, že asi nikdy nebudu mít takovouhle jídelnu doma …

A nejspíš mi doma ani nevyroste strom až do nebe…

I když k těmhle schodům by se náramně hodily a pasovaly…

Když takhle vidíš to světlo naděje i v temných koutech…

A když už je na čase se vrátit zpět na zem rovnejma nohama.....

Hledáš i místo, kde chceš spočinout…

Nebo jinej klidnej kout, kam bys nohy složil …

Jasan, po takovým rachtání v klídečku je třeba zase nahodit motory a vyběhnout pár schodů do nebes…

Zdálky občíhneš, jestli se náhodou nechystá pršet a nepotřebuješ deštník na další kroky…

Pro jistotu se podíváš i z jinýho okna a nikam se ti asi už nechce…

Tak když už teda je po tom děsným mordování, cestování a jiným otravným spěchu a shonu a radši jdeš sežrat něco žlutýho a slaďoučkýho a vůbec ne zdravýho…

Zdravej vzdoušek po tý mňamce totálně udělá blaho tvý duši, že děláš něco pro zdraví…

Že se svezeš a kocháš se světem…

Přejde tě i nějaký ten mírný bolehlav z toho čerstvýho vzduchu…

A jedeme dál. (hlavně v střízlivým stavu!)

Hurá, konečně to místo, kde je dobrý zakotvit, dát si zmrzku a klidně i občas vyrazit za kulturou a příběh nekončí…