Článek
I když jsem obklopená rodinou a na první pohled se může zdát, že mám všechno, co člověk ke spokojenému životu potřebuje, cítím se neskutečně sama. Postupně budu přidávat historky z mého rodinného života. Někdy humorné, jindy smutné. Občas absurdní.
Mám manžela, dvě děti, zázemí, střechu nad hlavou. Jenže mám také manžela, který na mě prakticky nikdy nemyslí. Muže, jehož pozornost, energie a ochota se automaticky obracejí jinam. K jeho koníčkům, kamarádům a především k jeho původní rodině. Já jsem tak nějak samozřejmou součástí jeho života. Někdo, kdo zařídí, vyřeší, zařídí znovu a postará se, aby všechno fungovalo.
A občas se přistihnu, že přemýšlím, jestli to s ním přece jen nepřeháním. Jestli není možná lepší, než si momentálně myslím. Jestli jen nejsem příliš citlivá a neřeším zbytečné maličkosti.
Pak ale přijde další obyčejný den a on mi připomene, proč se tak cítím.
Protože právě v těch každodenních maličkostech se člověk pozná nejlépe.
Nedávno jsem například potřebovala, aby se myslelo i na mě při úplně obyčejném nákupu. Zdánlivá banalita. Jenže i takové situace ukazují, jestli člověk vnímá potřeby toho druhého, nebo jestli je pro něj okolní svět jen seznamem vlastních priorit.
Tento týden jsem jeho příbuzným připravovala určité právní dokumenty. Dokumenty, které běžně připravuji v rámci své práce. Nic, co bych neuměla. Jenže jsem jim tím ušetřila minimálně patnáct tisíc korun.
Když drahý svým příbuzným odvážel hotové dokumenty, řekl jim, že za svou práci chci víno.
Což je samo o sobě docela vtipné, protože dobře ví, že víno nepiju. Pálí mě z něj žáha.
Drahému jsem řekla, že víno nechci, ale že bych si dala pivo. Ano, zní to jako velmi humorná historka od člověka zatíženého na pivo. Banální problém.
Jeho odpověď? Že se s tím přece příbuzní nebudou tahat.
Ti přitom bydlí naproti přes ulici supermarketu. Ale budiž.
Možná to zní jako hádka kvůli úplné hlouposti. Kvůli lahvi piva. Jenže vůbec nejde o pivo. Jde o to, že jsem věnovala svůj čas a odbornou práci jeho rodině a on ani v takové chvíli nedokázal jednoduše říct: „Dobře, zjistím, co má ráda, a zařídím, aby dostala něco, co ji potěší.“ Nebo co hůř. Po 18 letech vztahu by už takovou věc měl vědět.
Znovu totiž myslel na to, co je pohodlné pro někoho jiného.
Nakonec jsme se pohádali a drahý slíbil, že příbuzným moje přání vyřídí.
A pak přišel den, kdy mi přinesl od příbuzných odměnu.
Víno. Prosecco. Cappuccino. Čokoládu. A nějaké ovoce pro děti.
Aby bylo jasno: příbuzní za nic nemůžou. Naopak. Je od ní moc hezké, že si vzpomněli a chtěli mi poděkovat. Určitě to mysleli dobře a nemám jim vůbec co vyčítat.
Jenže v celém tom balíčku nebyla jediná věc, kterou mám skutečně ráda a kterou bych ocenila já.
A víte, co je na tom nejlepší? Všechno to bylo poměrně těžké, takže se s tím příbuzní nakonec stejně tahat museli.
Drahý mi na to s naprostou vážností řekl, že jeho příbuzní přece nebudou tahat basu piv.
Ne, drahý. Já jsem nikdy nechtěla basu piv. Šest třetinkových Plzní by pro mě mělo mnohem větší hodnotu než všechny ty lahve vína, prosecca a ostatní věci dohromady.
Ne kvůli jejich finanční hodnotě. Ale proto, že by to znamenalo, že někdo poslouchal, co mám ráda. Že si někdo zapamatoval, co mi udělá radost. Že někdo na chvíli myslel na mě.
A přesně to mi v manželství chybí.
Nechci drahé dárky. Nechci, aby mi někdo stavěl pomníky za každou drobnost, kterou udělám. Chci jen občas zažít pocit, že nejsem až na posledním místě. Že když něco udělám pro jeho rodinu, můj vlastní manžel bude stát na mojí straně a bude myslet také na mě.
Místo toho musím vysvětlovat, proč mi vadí, že jsem dostala něco, co nechci. A on pořád nechápe, o co mi vlastně jde.
Jenže ono to není o jednom nákupu. Není to o jedné lahvi vína. Není to ani o šesti Plzních.
Je to o stovkách podobných situací, které se postupně skládají do jednoho nepříjemně jasného obrázku. O každodenních důkazech, že člověk, se kterým sdílím domácnost, děti a život, na mě vlastně vůbec nemyslí.
A právě proto se někdy cítím tak strašně sama, přestože nejsem sama ani na minutu.
Možná jednou někdo pochopí, že manželství nemusí skončit kvůli jedné velké katastrofě. Někdy ho postupně rozloží tisíce malých okamžiků, ve kterých jeden člověk opakovaně zjišťuje, že na něj ten druhý nemyslí.
Začali jsme velice zlehka. Postupně budu odhalovat každodenní realitu našeho manželství. Dojde i na témata, kdy už nejdou o pouhé sobectví, neúctu či ignoranství, ale chování naplňující sociopatické rysy.
