Článek
Popravdě? Nejvíc se bojím toho, že budu muset mluvit nahlas o věcech, o kterých jsem celý život mlčela. O svém těle. O menstruaci. O sexu, i když jsem ho třeba ještě neměla. O věcech, které jsou „normální“, ale nikdo tě na ně nepřipraví.
Ve škole jsme měli biologii. Naučili jsme se názvy orgánů, viděli jsme schémata, dostali jsme letáčky. Jenže nikdo nám neřekl, jaké to je sedět v čekárně mezi dospělými ženami, cítit se jako dítě a zároveň mít pocit, že už nejsem dítě vůbec.
Nikdo nám neřekl, jak trapné je říct cizímu člověku: „Mám problém s vagínou.“
Já se bojím úplně všeho.
Že mě budou soudit.
Že se mě budou ptát na sex.
Že mi řeknou, že tam mám mámu vzít s sebou.
Že mi něco najdou.
Že se budu muset svléknout.
Nejvíc se ale bojím té chvíle, kdy si lehnu na křeslo a někdo cizí se bude dívat na část mého těla, kterou jsem celý život skrývala.
Možná to zní hloupě. Vím, že lékaři to berou profesionálně. Vím, že už viděli tisíce holek jako jsem já. Vím, že je to jejich práce. Ale moje hlava to neví. Moje hlava vidí jen stud. Trapnost. Pocit, že jsem nějak „divná“.
Navíc mám strach z otázek.
„Už jsi měla pohlavní styk?“
„Používáš antikoncepci?“
„Máš partnera?“
A i kdybych odpověděla „ne“, stejně mám pocit, že se červenám až do uší. Jako kdyby se ode mě automaticky čekalo, že už něco „dělám“. Že už bych měla být dospělá. Že už bych to měla mít srovnané.
Jenže já to nemám.
Moje tělo se mění. Někdy mu nerozumím. Někdy mě bolí věci, o kterých jsem si myslela, že bolet nemají. Někdy krvácím moc. Někdy skoro vůbec. Někdy mám pocit, že se mi něco děje, ale neumím to popsat.
A místo toho, abych šla k doktorovi, googlím.
Čtu diskuse. Příběhy cizích žen. Diagnózy, které mě děsí. Rakovina. Cysty. Hormonální poruchy. Endometrióza. A čím víc čtu, tím víc se bojím jít.
Protože dokud nikam nejdu, tak to vlastně „neexistuje“.
Dokud tam neležím, tak to není skutečné. Dokud nemám výsledek, můžu si říkat, že to nic není. Že to přejde. Že jsem jen přecitlivělá. Že to mají všichni.
Jenže někde hluboko v sobě vím, že utíkám. Že odkládám něco, co se samo nevyřeší. Že strach z vyšetření je menší než strach z toho, co se může stát, když nic neudělám.
A zároveň mě děsí ještě jedna věc, o které se moc nemluví: pocit, že moje tělo už nepatří jen mně.
Jakmile jdu k lékaři, moje intimita se stává „zdravotním údajem“. Moje nahota se stává procedurou. Moje hranice se posouvají, aniž bych si byla jistá, že jsem na to připravená.
Je mi šestnáct. Mentálně se cítím jako dítě. Fyzicky se ode mě očekává, že budu žena.
A ten rozpor je strašně nepříjemný.
Chci být zodpovědná, ale zároveň se chci schovat. Chci vědět, že jsem v pořádku, ale bojím se slyšet, že nejsem. Chci se o sebe starat, ale nevím jak, protože mě to nikdo nenaučil bez studu a bez strachu.
Nejhorší je, že o tom skoro nikdo nemluví. Holky si mezi sebou říkají, že „to není tak hrozné“. Dospělí říkají, že „to je normální“. Lékaři říkají, že „se není čeho bát“.
Ale nikdo neříká, že je normální se bát. Že je normální cítit se zranitelně. Že je normální mít pocit, že tvoje tělo je najednou veřejná záležitost.
Takže zatím odkládám. Říkám si „ještě měsíc“. „Ještě jeden cyklus“. „Ještě to zkusím vydržet“.
A přitom vím, že dřív nebo později tam budu muset jít.
Ne proto, že mě k tomu někdo nutí.
Ale proto, že moje tělo si zaslouží péči, i když se za něj stydím.
A možná dospělost nezačíná sexem, ani vztahem, ani občankou.
Možná začíná v momentě, kdy se bojíš… a stejně to uděláš.
