Článek
Nevím přesně, kdy se z obyčejné prohlídky stal takový strašák. Když jsem byla menší, doktor byl prostě doktor. Někdo, kdo tě prohlédne, dá ti razítko a jdeš domů. Jenže gynekolog není „jen doktor“. Je to něco úplně jiného. Něco osobního. Intimního. Něco, co se týká těla, o kterém sama pořád ještě úplně nevím, jak funguje.
A hlavně – někdo cizí se má dívat tam, kam se normálně nedívá skoro nikdo.
Všichni mi říkají, že to není nic hrozného. Že je to rychlé. Že to nebolí. Že se nemám čeho bát. Jenže tyhle věty mi paradoxně nepomáhají. Spíš ve mně vyvolávají ještě větší stres. Protože když je to tak v pohodě, proč mám v hlavě takový chaos?
Poprvé jsem si uvědomila, že bych „měla jít“, když začaly řešit gyndu kamarádky. Jedna kvůli antikoncepci. Druhá kvůli nepravidelné menstruaci. Třetí proto, že „už je na čase“. A já jsem seděla a dělala, že se mě to netýká. Že já jsem ještě dítě. Že to počká.
Jenže ono to nečeká. Hlava ti to připomíná pořád. V reklamách. Na sítích. Ve škole. V rozhovorech. Všude slyšíš, že bys měla být zodpovědná. Starat se o své zdraví. Znát svoje tělo. Hlídát si všechno.
A přitom se bojíš udělat ten úplně první krok.
Bojím se, že tam budu trapná. Že se nebudu umět vyjádřit. Že nebudu vědět, co říct. Že se mě budou ptát na věci, na které nechci odpovídat. Že budu červená, nervózní, zpocená a úplně mimo.
Bojím se, že mě budou soudit. Že si o mně něco pomyslí. Podle věku. Podle toho, jestli mám kluka. Jestli jsem měla sex. Jestli beru antikoncepci. Jestli nevím něco, co bych „už měla vědět“.
Nejhorší na tom je, že se bojím i věcí, které si ani neumím přesně pojmenovat. Prostě takový ten neurčitý strach z neznáma. Z toho, že ztratím kontrolu. Že budu ležet na lehátku a nebudu mít kam utéct. Že někdo cizí bude rozhodovat o tom, co se děje s mým tělem.
A přitom vím, že je to iracionální. Vím, že doktoři to berou profesionálně. Vím, že pro ně jsem jedna z mnoha. Vím, že to není nic výjimečného. Ale moje hlava to nebere.
Moje hlava to vnímá jako obrovskou věc. Jako přechod do dospělosti, na který se necítím připravená. Jako moment, kdy už nejsem „holka“, ale „žena“. A to mě děsí možná víc než samotné vyšetření.
Protože s tím přichází realita. Sexualita. Odpovědnost. Rizika. Tělo, které už není jen moje, ale taky zdroj možných problémů. Těhotenství. Nemoci. Věci, o kterých se blbě mluví i s kamarádkami, natož s doktorem.
Tak to odkládám. Říkám si: příští měsíc. Až po prázdninách. Až budu mít víc času. Až budu mít lepší náladu. A mezitím se tvářím, že když o tom nebudu přemýšlet, tak se to vlastně neděje.
Jenže ono se to děje pořád. Ten strach tam je. Ta povinnost tam je. A čím víc to odkládám, tím větší to v hlavě je.
Někdy si říkám, že nejhorší není samotná gynda. Nejhorší je ten tlak být „dospělá“ v době, kdy se tak ještě vůbec necítím. Všichni říkají, že je to normální, ale nikdo neříká, že je normální se bát.
Že je normální být nervózní. Nejistá. Stydlivá. Nevědět, co čekat. Mít pocit, že na něco nejsem připravená, i když bych „už měla být“.
Možná jednou půjdu. Možná se objednám. Možná tam budu sedět v čekárně a klepat se strachy. Ale vím, že až tam půjdu, nebude to proto, že jsem statečná. Bude to proto, že jsem se bála – a stejně jsem šla.
A možná to je vlastně první opravdový krok do dospělosti. Ne že se nebojím. Ale že jdu, i když se bojím.
