Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít strach z vlastních rodičů. Ne ve smyslu, že by mi ubližovali. Spíš ten druh strachu, kdy víš, že je můžeš strašně zklamat. Že uděláš něco, co změní jejich pohled na tebe. Na jejich „hodnou holku“. Na jejich představu o tom, kým jsi.
A já tu pravdu v sobě nosím už dlouho.
Každý den, když přijdu domů, mám pocit, že mi to musí být vidět na obličeji. Že poznají, že něco skrývám. Že se zeptají. Že to praskne. A pokaždé, když se mě máma jen tak zeptá „jak bylo ve škole“, skoro se mi rozbuší srdce, jako by se ptala na úplně něco jiného.
V hlavě mi pořád běží stejné scénáře.
Co když budou křičet?
Co když mi zakážou všechno?
Co když mi řeknou, že jsem je zklamala?
Co když mi řeknou, ať si jdu bydlet jinam?
A nejhorší je, že vůbec nevím, co je reálné a co si jen namlouvám ze strachu.
Moji rodiče nejsou zlí. Nikdy mě nebili. Nikdy mě neponižovali. Ale jsou strašně přísní. Mají jasné představy o tom, jak by měl vypadat „správný život“. Co je v pořádku. Co není. Co se „sluší“. Co je „ostuda“.
A já mám pocit, že to, co skrývám, je přesně to, co by podle nich bylo nepřijatelné.
Nejvíc mě děsí ten moment, kdy to budu muset říct nahlas. Vyslovit to. Vidět jejich výraz. To ticho po tom. Ten pohled, ve kterém se mísí šok, zklamání, vztek a možná i smutek.
Protože teď, dokud to nevědí, jsem pořád jejich dcera, co „to má v hlavě srovnané“. Co „nedělá hlouposti“. Co „je rozumná“. A já se bojím, že v jednu vteřinu se z toho stane někdo úplně jiný. Někdo, koho nepoznávají. Někdo, koho by nejradši vymazali.
A ten strach z vyhození není jen o tom, že bych neměla kde spát. Je to strach z toho, že přijdu o pocit bezpečí. O domov. O místo, kde bych měla mít jistotu, že mě přijmou, i když udělám chybu.
Protože dům není jen střecha nad hlavou. Je to pocit, že někam patříš. Že nejsi sama. Že máš kam jít, když je ti nejhůř.
A já se bojím, že o to přijdu.
Někdy si říkám, že to možná přeháním. Že by mě přece jen tak nevyhodili. Že by křičeli, ano. Byli by naštvaní, určitě. Ale že by mě opravdu poslali pryč?
Jenže pak si vzpomenu na věci, které říkali o jiných lidech. O „nezodpovědných holkách“. O „zpackaných životech“. O tom, jak „si za to můžou sami“. A v tu chvíli mám pocit, že mluví i o mně. Jen to ještě nevědí.
Nejhorší je ta samota v tom všem. Nemůžu to doma říct. Nemůžu to nosit ven. Nemůžu se chovat přirozeně. Pořád hraju roli. Pořád se hlídám. Pořád přemýšlím nad každým slovem, aby náhodou něco neprozradilo víc, než chci.
Je to strašně vyčerpávající. Žít s tajemstvím, které může zničit celý můj svět. A přitom nemít komu se svěřit. Protože ti, kterým bys to měla říct první, jsou přesně ti, kterých se bojíš nejvíc.
A někdy mě napadne ta nejhorší myšlenka: co když by bylo jednodušší to nikdy neříct? Co když bych mohla žít dvojí život? Jeden doma, jeden ve skutečnosti?
Jenže vím, že to nejde navždy. Pravda vždycky jednou vyplave. A čím déle ji skrývám, tím větší mám strach.
Nejvíc mě bolí, že mám pocit, že rodiče milují spíš představu o mně než mě samotnou. Tu verzi, kterou si vysnili. Tu, co dělá „správná rozhodnutí“. Tu, co nezklame. Tu, co se vejde do jejich představ.
A já se bojím, že až uvidí tu skutečnou mě, už mě nebudou chtít.
Možná je to jen můj strach. Možná mě ve skutečnosti nevyhodí. Možná budou křičet, brečet, budou zklamaní, ale nakonec mě stejně neopustí. Možná.
Ale ten strach je reálný. A strašně silný.
Protože nejhorší na dospívání není to, že děláš chyby. Ale to, že poprvé v životě riskuješ, že o lásku můžeš přijít. Že už není automatická. Že už není samozřejmá. Že závisí na tom, jaká jsi. Co děláš. Co skrýváš.
A já si teď každý den přeju jediné: aby mě rodiče milovali i ve chvíli, kdy zjistí pravdu. Ne tu hezkou verzi. Ale tu skutečnou. Se strachem. S chybami. Se vším, co se jim nebude líbit.
Protože možná mě nevyhodí z domu. Ale já se bojím, že mě vyhodí ze svého srdce. A to je pro mě děsivější než cokoliv jiného.
