Článek
Celulitida není nemoc. Nemá kód v mezinárodní klasifikaci chorob, nepředepisují se na ni antibiotika a nikdo mi kvůli ní nepíše neschopenku. A přesto mám pocit, že s ní zacházím jako s chronickou diagnózou. Jako s něčím, co je třeba sledovat, kontrolovat, řešit, skrývat, konzultovat, léčit a hlavně se za to stydět.
Nikdy jsem se ráno neprobudila a neřekla si: dneska si všimnu celulitidy. Vždycky mi ji někdo musel ukázat. Reklama. Článek. Influencerka. Katalog plavek. Najednou jsem se dozvěděla, že mám problém, o kterém jsem do té doby ani nevěděla, že existuje. A jakmile mi ho někdo pojmenoval, už nešlo ho nevidět.
Moje stehna se nezměnila. Změnil se jen můj pohled. Začala jsem se dívat na svoje tělo jako na objekt k opravě. Ne jako na něco, co mě nosí světem, ale jako na povrch s vadou. Jako na kůži, která nesplňuje normu. Jako na tělo, které se nehodí na veřejnost bez úprav.
Celulitida je prý normální. Má ji většina žen. Bez ohledu na váhu, věk, sport, stravu. Biologická kombinace tuku, kůže, hormonů a gravitace. Úplně obyčejná věc. A přesto se s ní zachází, jako by šlo o selhání. O estetickou poruchu. O něco, co se musí odstranit, vyhladit, zmenšit, vymazat.
Najednou jsem pacientka v kosmetickém zdravotnictví. Mám diagnózu, ale žádný skutečný lék. Jen nekonečný seznam procedur: krémy, oleje, kartáče, masáže, zábaly, přístroje, cvičení, diety, detox, zázračné metody z internetu. Všechno slibuje totéž: že jednou budu „v pořádku“. Že jednou budu mít stehna, která nebudou připomínat lidské tělo, ale grafický návrh.
Cítím se jako pacient, protože se ke mně tak mluví. Jako k někomu, kdo má problém, který je třeba řešit. Neustále slyším jazyk medicíny: boj proti celulitidě, odstranění, redukce, léčba, prevence. Jako by moje kůže byla nepřítel. Jako by moje tělo bylo porucha systému, ne přirozený výsledek existence.
A tak se kontroluju. Mačkám si stehna před zrcadlem. Otáčím se do stran. Dívám se shora, zdola, ze všech úhlů. Hledám, jestli se to zhoršilo. Jestli se to zlepšilo. Jestli už je to vidět. Jestli už je to moc. Jako bych sledovala příznaky nemoci. Jako bych čekala na verdikt: dnes jsi v horším stavu než včera.
Nejhorší je, že se celulitida stala morální otázkou. Když ji máš, znamená to, že ses málo snažila. Málo jsi cvičila. Špatně jsi jedla. Nedostatečně ses kontrolovala. Jako by struktura kůže byla důkazem tvého charakteru. Jako by hladká stehna byla odměna za správný životní styl a hrbolatá stehna trest za slabost.
Nikdo se neptá, jestli je mi dobře. Ptají se, jestli jsem zkoušela nový krém. Nikdo se neptá, jestli se cítím ve svém těle bezpečně. Ptají se, jestli už jsem začala cvičit na stehna. Nikdo se neptá, jestli mám radost z pohybu. Ptají se, jestli už jsem se „dala dohromady“.
Celulitida není nemoc, ale dokázala ze mě udělat člověka, který se neustále monitoruje. Který se bojí léta. Který si rozmyslí šaty. Který si hlídá, jak sedí, jak stojí, jak se fotí. Který se rozhoduje, jestli si vůbec zaslouží být vidět.
Největší absurdita je, že kdybych byla muž, pravděpodobně bych o ničem z toho nepřemýšlela. Hrbolatá kůže na stehnech by byla prostě kůže. Ne diagnóza. Ne problém. Ne téma k řešení. Jen tělo. Ale protože jsem žena, je moje kůže automaticky veřejný projekt, který má splňovat estetické normy, jinak je označený za vadný.
Cítím se jako pacient, protože celý systém kolem mě mi naznačuje, že jsem nedostatečná. Že potřebuju opravu. Že moje tělo v základním nastavení nestačí. A že dokud se nezmění, nemám plný nárok na sebevědomí, na lehkost, na léto, na pláž, na šaty bez rukávů, na existenci bez omluvy.
Celulitida není nemoc. Ale dokázala mi vzít klid. Dokázala mi vzít neutralitu. Dokázala mi vzít pocit, že moje tělo je v pořádku takové, jaké je. A to je možná horší než jakákoliv diagnóza.
Protože nejsem pacientka s celulitidou. Jsem pacientka kultury, která mě naučila dívat se na normální kůži jako na problém. Která ze mě udělala člověka, co se léčí z něčeho, co nikdy nemocí nebylo. A možná ten skutečný lék není krém, cvičení ani dieta. Možná je to jen obyčejná myšlenka, že moje tělo nepotřebuje být vyléčené. Jen respektované.
