Článek
Od malička slyším, že mám být sama sebou. Že autenticita je nejdůležitější. Že nemám řešit, co si o mně myslí ostatní. Jenže pak přijdu mezi lidi a všechno tohle jde stranou. Najednou řeším, jak mluvím, jak se oblékám, jak se tvářím, co sdílím, co radši neříkám.
Protože chci zapadnout.
Nechci být ta tichá. Nechci být ta divná. Nechci být ta, co sedí sama u stolu, zatímco ostatní se smějí. Chci být součástí. Chci mít pocit, že někam patřím. Že když vejdu do místnosti, nejsem navíc.
A tak se přizpůsobuju.
Směju se vtipům, které mi nepřijdou vtipné. Přikyvuju na názory, se kterými nesouhlasím. Obleču si něco, co není úplně můj styl, ale „je to teď trendy“. Sdílím fotky, na kterých vypadám líp, než se cítím. Mluvím míň, než bych chtěla, a víc poslouchám, než říkám.
A lidi mě mají rádi.
Aspoň myslím.
Protože problém je, že čím víc zapadám, tím míň mám pocit, že mě někdo opravdu zná. Znají moji verzi pro ostatní. Upravenou. Filtrovanou. Bez ostrých hran. Bez nepohodlných myšlenek. Bez ticha.
A pak jsem doma sama a mám pocit prázdna. Jako bych celý den hrála roli. Jako bych byla herečka ve vlastním životě. Unavená z toho, že musím neustále přemýšlet, jestli jsem „dost normální“.
Zároveň se bojím udělat opak.
Být fakt sama sebou. Říct, co si myslím. Obléct se tak, jak se cítím. Být ticho, když nemám co říct. Smát se, když mi něco přijde vtipné, i když se nesměje nikdo jiný.
Protože co když pak nezapadnu vůbec?
Co když zjistím, že moje skutečné já není dost zajímavé, dost zábavné, dost cool? Co když budu ta, kterou lidi tolerují, ale nevyhledávají? Co když zůstanu sama?
Ten rozpor je vyčerpávající.
Na jedné straně touha po přijetí. Na druhé straně touha po pravdě.
Chci být součástí skupiny, ale nechci se v ní ztratit. Chci být viděná, ale ne za cenu toho, že budu někdo jiný. Chci, aby mě měli rádi, ale bojím se, že kdyby mě poznali doopravdy, tak by si to rozmysleli.
A možná nejhorší je, že už někdy sama nevím, co je „já“.
Je to ta verze, co mluví doma v pyžamu a přemýšlí o věcech do hloubky? Nebo ta verze, co je mezi lidmi vtipná, lehkovážná a nic neřeší?
Která z nich je skutečná? A musí to být jen jedna?
Postupně mi dochází, že možná celý ten problém není o zapadnutí. Ale o strachu. O strachu, že když budu autentická, budu odmítnutá. A že když budu přijatá, nebudu opravdová.
Jenže život v maskách je hrozně unavující. Neustálé hlídání se. Neustálé porovnávání. Neustálé přizpůsobování se energiím ostatních.
A tak se učím malým krokům. Ne revoluci. Jen drobnosti.
Říct občas „ne“. Nesouhlasit, i když to znamená ticho. Nepsat zprávu hned. Nehrát si na někoho, kým nejsem.
A zjišťuju, že někteří lidi odejdou. Ale někteří zůstanou. A ti, co zůstanou, mě mají rádi ne proto, že zapadám. Ale proto, že jsem skutečná.
Možná nejde o to vybrat si mezi zapadnutím a tím být sama sebou. Možná jde o to najít místo, kde obojí může existovat zároveň. Kde nemusím hrát roli, abych měla pocit, že někam patřím.
Protože zapadnout bez toho, abych byla sama sebou, znamená být všude. Ale nikde doopravdy.
