Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že „ano“ může bolet víc než „ne“. Vždycky jsem měla pocit, že nejhorší je někoho odmítnout. Zklamat ho. Ublížit mu. Být ta, co kazí náladu, co všechno komplikuje, co „dělá drama“.
Tak jsem se naučila říkat ano. Automaticky. Ze zvyku. Z nervozity. Z pocitu, že se to ode mě čeká.
A teprve teď mi dochází, jak často jsem to ano říkala hlavně proto, že jsem se bála říct ne.
Ten konkrétní moment si pamatuju až nepříjemně přesně. Leželi jsme vedle sebe, bylo ticho, on se na mě díval takovým tím pohledem, co znamená „teď by to mělo přijít“. A já jsem najednou cítila, jak se mi stáhne žaludek. Nebyla jsem připravená. Nebylo mi dobře. Měla jsem v hlavě chaos.
Ale místo abych to řekla, jen jsem přikývla.
Nevím proč. Možná jsem nechtěla být ta, co couvá. Možná jsem nechtěla vypadat nejistě. Možná jsem si říkala, že to „nějak přežiju“. Že když už jsme spolu, tak je to normální. Že to přece není nic hrozného.
Jenže v tu chvíli jsem nebyla v sobě. Byla jsem v jeho očekáváních. V tom, co by měl vztah „správně“ obsahovat. V tom, co se ode mě asi čeká.
A někde úplně vzadu byl můj vlastní hlas. Slabý. Tichý. Skoro neviditelný. Říkal: nechci. Je mi to nepříjemné. Nejsem připravená.
Ale já ho ignorovala.
Po všem jsem neležela šťastná. Neříkala jsem si „to bylo hezké“. Ležela jsem a cítila se divně prázdná. Trochu cizí ve vlastním těle. Jako bych byla u něčeho, co se týkalo mě, ale vlastně jsem tam nebyla.
A začala jsem přemýšlet: bylo to vlastně v pořádku?
Protože on mě nenutil. Neřval. Nevyhrožoval. Jen se zeptal. A já jsem řekla ano. Tak by to mělo být v pohodě, ne?
Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že souhlas není jen slovo. Není to jen přikývnutí. Není to jen „tak jo“. Je to pocit. Vnitřní klid. To, že se necítíš tlačená. Že to děláš proto, že chceš ty, ne proto, že se bojíš, co se stane, když odmítneš.
A já jsem v tu chvíli klid necítila. Cítila jsem tlak. Ne nutně od něj. Spíš od sebe. Od představ. Od strachu. Od toho, že nechci být „ta divná“.
A to je možná to nejhorší. Že mě vlastně nikdo nenutil. Ale stejně jsem šla proti sobě.
Od té doby mám v hlavě hromadu otázek.
Měla jsem to zastavit?
Měla jsem říct, že se necítím dobře?
Bylo moje ano opravdu ano?
A hlavně: mám právo cítit se špatně, když jsem technicky vzato souhlasila?
Ve škole nás učí, že když někdo řekne ano, je to v pořádku. Ale nikdo nás neučí, že někdy řekneme ano ze strachu, ze studu, z nejistoty. Že někdy řekneme ano, protože neumíme říct ne. Ne proto, že bychom opravdu chtěli.
A že i takové ano může bolet.
Nechci ze sebe dělat oběť. Nechci obviňovat jeho. On si možná myslel, že je všechno v pořádku. Že jsem v pohodě. Že kdyby mi něco vadilo, tak to přece řeknu.
Jenže říct ne je někdy strašně těžké. Zvlášť když jsi mladá, zamilovaná a bojíš se, že když odmítneš, ztratíš vztah. Ztratíš pozornost. Ztratíš lásku.
Tak raději ztratíš kus sebe.
Teď si uvědomuju, že největší problém nebyl ten konkrétní moment. Ale to, že jsem se naučila ignorovat vlastní pocity. Že jsem si zvykla přizpůsobovat se. Že jsem brala nepohodlí jako normální součást vztahu.
A přitom by to mělo být přesně naopak.
Možná skutečný souhlas není o tom, že se přinutím. Ale o tom, že se cítím bezpečně. Že se nemusím přesvědčovat. Že když řeknu ano, je to proto, že to tak opravdu cítím. Ne proto, že mám strach říct ne.
A možná ještě důležitější je tahle myšlenka: i když jsem jednou řekla ano, neznamená to, že to tak musí být vždycky. Mám právo změnit názor. Zastavit se. Přehodnotit. Poslouchat sebe.
Protože moje tělo není povinnost. Moje pocity nejsou přehnané. A moje hranice nejsou slabost.
A možná největší lekce, kterou si z toho beru, je tahle: příště nechci, aby moje pusa mluvila za strach. Chci, aby mluvila za mě. I kdyby to znamenalo trapné ticho. I kdyby to znamenalo zklamání. I kdyby to znamenalo, že budu muset říct slovo, které je pro mě zatím to nejtěžší.
Ne.
