Článek
Nevím přesně, kdy se to stalo. Kdy se z něčeho „až jednou“ stalo „už bys měla“. Najednou se o tom mluví pořád. Ve škole. Mezi kamarádkami. Na sociálních sítích. Ve filmech. V seriálech. Všude jsou narážky, vtipy, zkušenosti, historky.
A já mám pocit, že jsem zaspala.
Ne že bych o tom nikdy nepřemýšlela. Přemýšlím. Dost často. Ale spíš tak nějak teoreticky. Jako o něčem, co přijde, až se budu cítit jinak. A ten „jinak“ pocit pořád nepřichází.
Kamarádky řeší, kdo už s kým spal. Kdo byl dobrý. Kdo byl trapný. Kdo to dělá často. Kdo má kluka. Kdo už to „má za sebou“. A já sedím vedle nich a směju se, jako že jsem v pohodě. Jako že to je normální téma. Ale uvnitř se cítím strašně divně. Jako bych byla pozadu. Jako bych byla nějak rozbitá.
Protože já si nejsem jistá, že to chci. Ne teď. Možná ani brzy.
A to je na tom to nejhorší – že nevím, jestli to nechci proto, že nejsem připravená… nebo proto, že se bojím. Nebo proto, že bych „měla chtít“, ale vlastně nechci. Nebo proto, že se snažím být někým, kým nejsem.
Mám kluka. Je hodný. Netrvá na tom. Aspoň ne nahlas. Ale cítím ten tlak. Ne od něj přímo. Spíš ze vzduchu kolem. Z toho, jak se o tom mluví. Jak se předpokládá, že když spolu chodíme, tak už se to „děje“. Jak se mě lidi ptají mezi řádky. Jak se tváří, že je to samozřejmé.
A já nevím, co odpovědět.
Protože se bojím dvou věcí zároveň. Bojím se, že když to udělám, bude to špatně. Trapné. Divné. Že toho budu litovat. Že to nebude tak, jak si ostatní myslí. Že se budu cítit nepříjemně ve vlastním těle. Že si budu připadat hloupě, odhaleně, zranitelně.
A zároveň se bojím, že když to neudělám, budu divná. Dětská. Nevyzrálá. Že o mě budou mluvit. Že si budou myslet, že jsem prudérní. Že se mnou „něco není v pořádku“.
Je strašně zvláštní být v situaci, kdy se bojíš udělat něco, co vlastně ani nevíš, jestli chceš – ale zároveň se bojíš to neudělat, protože to všichni čekají.
Nikdo ti neřekne, jak má vypadat „být připravená“. Neexistuje žádný test. Žádné potvrzení. Jen pocity. A ty jsou zmatené, nejisté, proměnlivé.
Někdy si říkám, že možná čekám na nějaký magický moment. Na pocit jistoty. Na vnitřní klid. Na to, že budu chtít úplně přirozeně a bez pochyb. A možná ten moment nikdy nepřijde tak, jak si ho představuju.
Ale zároveň vím, že nechci dělat něco jen proto, že bych měla. Jen proto, že to dělají ostatní. Jen proto, že je to „normální v mém věku“.
Protože to je moje tělo. Moje hranice. Moje tempo.
A je strašně těžké si to obhájit v hlavě, když celý svět kolem tebe jede jiným směrem. Když máš pocit, že jsi poslední, kdo stojí na startu, zatímco ostatní už běží.
Nejhorší je, že se o tom skoro nemluví. Všichni mluví o tom, jaké to bylo, jaké to je, kolikrát, s kým. Ale skoro nikdo nemluví o tom, že se bojí. Že si nejsou jistí. Že by možná ještě chtěli počkat.
Jako by to bylo trapné přiznat. Jako by váhání znamenalo slabost.
Ale co když je to naopak?
Co když je v pořádku nebýt připravená? Co když je v pořádku říct si: ještě ne? Co když je v pořádku cítit tlak, ale neposlechnout ho?
Možná nejsem divná. Možná jen nejsem stejná jako ostatní. Možná jen potřebuju víc času. Víc jistoty. Víc pocitu bezpečí.
A možná to nejdůležitější, co se teď učím, není sex. Ale to, že nemusím dělat věci jen proto, že se to ode mě čeká. Že můžu poslouchat sebe. I když to znamená jít pomaleji. I když to znamená být jiná. I když to znamená, že budu chvíli sama se svými pochybnostmi.
Protože radši budu nepřipravená teď, než litovat později, že jsem se do něčeho nutila jen proto, abych zapadla. A to je asi jediné, co v tomhle chaosu vím jistě.
