Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu nad takovými věcmi přemýšlet tak vážně. Vždycky jsem si říkala, že to jsou problémy dospělých. Že já mám ještě čas. Že se mě to netýká. Jenže pak se začneš dívat na svět jinak. Máš vztah. Máš sex. Máš city. A najednou ti dojde, že některé věci nejsou jen teorie.
Že se můžou stát. Tobě. Teď.
Poprvé mě ta myšlenka napadla úplně obyčejně. Když mi přišla menstruace o pár dní později. Nic dramatického. Ale v hlavě se mi rozjel film. Co když? Co když jsem těhotná? Co když se to fakt stane? Co když budu muset něco řešit?
A hned další myšlenka byla ještě horší: co když on to nebude chtít?
Protože on říká, že děti chce. Ale někdy. Až bude mít práci. Až bude mít byt. Až bude mít jistotu. Až bude „připravený“. Jenže co když se to stane dřív? Co když budu připravená já, ale on ne?
Nikdy jsme se o tom nebavili úplně vážně. Spíš tak napůl. Ve vtipech. Ve stylu „teď by se to fakt nehodilo“ nebo „to by byl průšvih“. Nikdy ne ve stylu: co bys dělal, kdyby to fakt přišlo?
A já se bojím se ho zeptat. Protože se bojím odpovědi.
Bojím se, že by řekl, že na to nemá. Že je mladý. Že nechce přijít o svobodu. Že by to nebylo správné. Že by to bylo nezodpovědné. A já bych tam stála s pocitem, že to „nezodpovědné“ se děje hlavně mně. V mém těle. V mém životě.
Nejhorší na tom je, že nikdo tě na tyhle myšlenky nepřipraví. Ve škole ti řeknou, jak se chránit. Jak funguje antikoncepce. Jak se „to“ dělá bezpečně. Ale nikdo ti neřekne, co se děje v hlavě, když si začneš představovat, že bys na to mohla být sama.
Protože být sama v takové situaci není jen o penězích. Je to o strachu. O studu. O tlaku okolí. O tom, co řeknou rodiče. Kamarádi. Škola. Celý svět.
A hlavně o tom, že se musíš rozhodovat sama. I když bys strašně chtěla, aby to někdo rozhodl za tebe.
Představuju si, jak bych mu to řekla. Jak by se zatvářil. Jestli by byl v šoku. Jestli by mlčel. Jestli by se snažil mě přesvědčit, že to „nejde“. Že to „nezvládneme“. Že by bylo lepší to „vyřešit jinak“.
A já nevím, co bych udělala. Fakt nevím.
Na jednu stranu jsem ještě skoro dítě. Mám školu. Nemám peníze. Nemám byt. Nemám život srovnaný. Na druhou stranu vím, že kdyby se to stalo, nebylo by to jen „něco“. Bylo by to ve mně. Skutečné. Moje.
A představa, že by mi někdo řekl: je to tvoje věc, zařiď si to sama, mě děsí víc než cokoli jiného.
Protože holka v takové situaci je najednou strašně sama. I když má kluka. I když má rodiče. I když má kamarády. Stejně je to nakonec její tělo, její rozhodnutí, její budoucnost.
A to je hrozně velká tíha na někoho, komu je sotva dvacet. Nebo ještě míň.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu řešit takové věci. Že budu ležet večer v posteli a přemýšlet, co bych dělala, kdyby se mi celý život otočil naruby během jedné věty: jsem těhotná.
A nejvíc se bojím ne toho těhotenství. Ale toho, že bych v tom zůstala sama. Že bych zjistila, že ten, koho miluju, je připravený být se mnou jen tehdy, když je to jednoduché. Když není potřeba nést následky.
Možná je to dospívání. Možná jen strach. Možná realita, na kterou nás nikdo nepřipravil. Ale vím jedno – nejhorší není samotná možnost otěhotnění. Nejhorší je pocit, že by na to holka měla být připravená sama. Psychicky, emočně, životně.
A přitom by na to neměla být sama nikdy. Ani v osmnácti. Ani ve třiceti. Ani v žádném věku.
Protože to není jen „její problém“. Je to příběh dvou lidí. Jenže svět je nastavený tak, že důsledky často nese hlavně ona. A to je možná to, co mě na tom děsí úplně nejvíc.
