Článek
Malý Matěj byl do tří let úplně normální dítě. Tichý, spíš uzavřený, ale bez jakýchkoliv zvláštností. Žil s maminkou a tatínkem v bytě na okraji města, chodil do školky, měl rád vláčky a večer usínal u pohádek. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl jiný než ostatní děti.
Změnilo se to krátce po jeho čtvrtých narozeninách.
Jednoho večera, když ho maminka ukládala do postele, se Matěj najednou zeptal:
„A kdy zase pojedeme za mojí opravdovou maminkou?“
Matka se zasmála. „Ale já jsem tvoje opravdová maminka.“
Matěj zavrtěl hlavou. „Ne. Ty jsi moje druhá maminka. Ta první se jmenovala Lenka.“
V tu chvíli to ještě působilo jako dětská fantazie. Vymyšlený kamarád, smyšlený svět. Jenže Matěj nepřestal. Každý den mluvil o „těch druhých rodičích“. O ženě jménem Lenka a muži jménem Tomáš. Tvrdil, že s nimi bydlel v domě se zahradou. Že měl psa. Že jezdili na výlety k řece.
Rodiče se snažili brát to s nadhledem. Jenže Matěj začal popisovat věci, které čtyřleté dítě nemělo odkud znát.
Tvrdil, že jeho „první tatínek“ zemřel při autonehodě. Popisoval modré auto, křižovatku, déšť, sanitku. Jednoho dne dokonce řekl:
„Maminka pak brečela v kuchyni a já jsem byl schovaný pod stolem.“
Nikdo z rodiny žádnou takovou událost nezažil. Neexistoval žádný Tomáš, žádná Lenka, žádná nehoda.
Jenže Matěj mluvil s naprostou jistotou. Nehrál si. Neusmíval se. Působilo to spíš jako vzpomínka než pohádka.
Nejvíc rodiče vyděsilo, když Matěj jednou prohlásil:
„Vy jste si mě vybrali, ale oni si mě udělali.“
Psycholožka, ke které ho vzali, mluvila o fantazii, o zpracování emocí, o možném stresu. Doporučila to neřešit a „neposilovat příběh otázkami“. Jenže Matěj začal být čím dál konkrétnější.
Nakreslil dům. Nakreslil zahradu. Nakreslil psa s jedním bílým uchem. A nakreslil hrob.
Na papír napsal: Tomáš.
Matka si všimla ještě jedné zvláštní věci. Matěj začal používat výrazy, které doma nikdy neslyšel. Starší slovní obraty. Způsob mluvy, který neodpovídal dnešnímu jazyku. Jako by přebíral řeč někoho jiného.
Jednoho dne, čistě ze zvědavosti, zkusila zadat jména do internetu.
Lenka a Tomáš. Autonehoda. Okres, kde žili.
Našla starý článek z regionálních novin.
Před dvaceti lety zahynul při dopravní nehodě muž jménem Tomáš K. Jeho manželka Lenka přežila, ale o několik měsíců později zemřela na následky těžké deprese. Měli tříletého syna, který se po jejich smrti dostal do pěstounské péče.
Jméno dítěte v článku nebylo uvedeno.
Matěj se narodil přesně devět měsíců poté, co byl chlapec oficiálně prohlášen za nezvěstného v systému sociální péče.
Když mu matka opatrně ukázala fotografii toho domu z článku, Matěj zbledl.
„To je můj dům,“ řekl tiše. „Ale už tam nechci. Je tam tma.“
Začal mít noční můry. Budil se s pláčem, křičel jména Lenka a Tomáš. Tvrdil, že ho někdo volá zpátky. Že „ti druzí rodiče“ jsou smutní, protože na ně zapomíná.
Jednou v noci se postavil do postele a řekl větu, která rodiče doslova zmrazila:
„Já už si vás vybral. Teď už můžu zůstat.“
Od té chvíle Matěj postupně přestal o druhých rodičích mluvit. Vzpomínky se rozplynuly. Jména zmizela. Sny ustaly. Dnes je mu osm let a pamatuje si jen útržky. Tvrdí, že to byl „jen sen, co se zdál hodně dlouho“.
Ale jeho matka našla ve starém šuplíku jednu kresbu, kterou si nikdy nepamatovala, že by Matěj kreslil.
Je na ní čtyřčlenná rodina. Dva dospělí. Malý chlapec. A vedle nich další dítě.
Ten chlapec je přeškrtnutý.
A pod obrázkem je dětským písmem napsáno:
„Já jsem dostal nový život. On už žádný neměl.“
Matěj dnes o tom mluvit nechce. Když se ho někdo zeptá na Lenku a Tomáše, jen pokrčí rameny.
Ale občas, když usíná, šeptá do tmy:
„Už se nebojte. Já jsem v pořádku.“
