Článek
Poprvé to řeklo u snídaně. Úplně klidně, mezi soustem rohlíku a hrnkem kakaa.
„Tady jsem se utopil,“ ukázalo na obrázek v novinách. Byla tam fotka řeky, malý článek o starém mostu, který se měl opravovat.
Matka se zasmála. Děti říkají zvláštní věci. Fantazie, hry, vymyšlené světy. Ale dítě nepůsobilo, že by si hrálo. Dívalo se na tu fotku dlouho a pak dodalo:
„Spadl jsem tam z auta. Bylo to večer. Pršelo.“
To už se matka zarazila. Protože v novinách nebyla žádná zmínka o nehodě. Jen technická zpráva o mostě. Nic víc.
Další dny dítě začalo mluvit častěji. Ne o příšerách nebo pohádkách, ale o smrti. O místě, kde se prý stala. Popisovalo silnici, kterou nikdy nejeli. Zatáčku za lesem. Starý strom. Železná svodidla. Řeku pod mostem.
„Byl jsem tam sám,“ říkalo.
„Auto bylo modré.“
„Nikdo mě nenašel hned.“
Rodiče začali mít strach. Ne ten obyčejný, rodičovský. Ale hlubší. Neurčitý. Dítě neznalo název místa, ale popisy byly tak konkrétní, že se rozhodli to zkusit najít. Jen ze zvědavosti. Pro klid.
Po několika dnech hledání narazili na starou silnici mimo hlavní trasu. Přesně takovou, jak ji dítě popisovalo. Zatáčka v lese. Opravdu tam stál starý strom. Opravdu tam byla svodidla. A pod nimi řeka. Malá, temná, pomalu tekoucí.
Dítě ztichlo, když vystoupili z auta. Rozhlíželo se, jako by to místo poznávalo.
„Tady,“ řeklo tiše. „Tady to bylo.“
Matce se sevřel žaludek. Místo působilo obyčejně. Ale zároveň zvláštně prázdně. Jako by tam něco chybělo. Nebo jako by tam něco zůstalo.
Začali se ptát místních. Starších lidí v okolních vesnicích. A po několika dnech se dozvěděli pravdu.
Před více než dvaceti lety tam skutečně havarovalo auto. Mladý muž, sám v noci, za deště. Vyjel ze silnice v zatáčce, prorazil svodidla a skončil v řece. Auto se dlouho nenašlo. Tělo taky ne. Oficiálně byl veden jako nezvěstný.
Auto bylo modré.
Rodiče byli v šoku. Dítě se narodilo o dvacet let později. Nikdy tam nebyli. Nikdo mu o té nehodě nevyprávěl. Nebylo to v žádných knihách, žádných dokumentech, žádných článcích na internetu. Jen stará, téměř zapomenutá událost.
A přesto dítě znalo detaily. Dokonce i věci, které se oficiálně nikdy nepotvrdily. Třeba že muž neuměl plavat. Nebo že měl v autě zapnuté rádio, které hrálo pořád dokola stejnou písničku, protože se zaseklo.
„Byla to smutná písnička,“ řeklo dítě. „A pak už byla tma.“
Začali se ptát opatrně. Kdy se to stalo. Kolik mu bylo. Jak se jmenoval. Dítě odpovídalo pomalu, jako by si vzpomínalo. Ne jako by si vymýšlelo.
A pak řeklo něco, co rodiče vyděsilo nejvíc:
„Já jsem neumřel. Já jsem se jenom vrátil.“
Od té doby začalo mít noční můry. Budilo se s křikem. Mluvilo ze spaní. Opakovalo slova „nemohl jsem se nadechnout“ a „byla zima“. Jako by si neslo paměť něčeho, co se nikdy nemělo vrátit.
Psychologové mluvili o fantazii, o přejatých vzorcích, o podvědomí. O tom, že děti jsou citlivé, že mohou vstřebat příběhy, které slyší, i když si je vědomě nepamatují. Jenže problém byl, že žádný příběh neexistoval. Až do chvíle, kdy ho dítě začalo vyprávět samo.
Postupně vzpomínky slábly. Jak dítě rostlo, mluvilo o tom méně. Nakonec přestalo úplně. Jako by se ty obrazy rozpustily v novém životě.
Jen jedno zůstalo.
Kdykoli projížděli kolem řeky, i o mnoho let později, dítě vždycky ztuhlo. Podívalo se z okna a tiše řeklo:
„Tady jsem už jednou skončil.“
A nikdy, ani jako dospělý, nedokázalo vysvětlit, odkud ten pocit zná. Jen vědělo, že to místo není nové. Že tam nebylo poprvé.
A že někde hluboko v paměti, kterou by nemělo mít, existuje okamžik, kdy se svět ponořil do vody, světla zhasla a jeden život skončil dřív, než měl. A možná právě proto začal znovu. Jinde. V jiném těle. Se vzpomínkou, která se neměla vrátit, ale přesto si našla cestu.
